Květy intimních nálad_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Antonín Sova

Květy intimních nálad

Výňatek

Umělecký text

Intimní malba

Má černá krev je přesycena

tmou ulic, vírem, města vřavou,

je uzavřena před zábavou,

ji neuchvátí žádná žena.

Co bouřilo, co kvetlo kdysi,

vše umřelo již dávno v hrudi.

Ba ani zázrak neprobudí

ty dívčí, dávné zašlé rysy.

Tak společnosti mělká vlna

nic nového kdy nemůž dáti,

nás zas to staré štěstí schvátí,

kout lesů, louka květů plná.

To musí znovu rozechvíti,

lesk jarní trávy v stinném luhu,

ty bílé břízy v polokruhu

a vody pruh, jenž kmitá v sítí.

A ticho, jež se valí šerem,

bzuk much a vrbky rozhoupané

a rosa, která v listy kane,

i měsíc bílý před večerem.

A vzdálenost cest, vsí a duší,

to listů stálé šelestění,

mlh modrý pruh a stromů snění

a vody trysk, jenž v břehy buší.

Nás uchvátí to silou znova,

cit podivný se v srdci zrodí,

cit vdovy, jež hrob snů svých chodí

zřít jednou za čas beze slova.

Výňatek

Neumělecký text

A v druhé knize veršové, ve „Květech intimních nálad“, nalezneš již verše, v nichž jest celý a ryzí Sova, verše, které vyrovnají se již vnitřní naléhavou vášní veršům z knih nejposlednějších; zde jsou písně ryze niterné intonace, lyrika, které není z vnějšího světa třeba než podnětů nejlehčích, nejjemnějších, zcela prchavých a přeletavých, neboť nítí se vnitřním žárem a vnitřním napětím samotářské duše, stravované přebytkem sil nezužitých. A tehdy již pověděl Sova bezděky, co napínalo a přepínalo jeho nitro: „A vzdálenost cest, vsí a duší, to listů stálé šelestění, mlh modrý pruh a stromů snění a vody trysk, jenž v břehy buší“. (Strana 16.) Zpověď básníka-sensitiva, básníka-samotáře, který promítá ve vnější svět nepokoj své duše, zajatce svých předrážděných nervů a své nesplněné touhy po životě krásném a silném. „La vie inquiète“ mohlo by býti epigrafem těchto prvních knih Sovových.

Zde již nalézá Sova pramen svého utrpení lidského i své tvorby básnické, neboť obojí doplňuje se u něho a podmiňuje se u něho jako u všech básníků romantického typu: jest to hoře samoty, k níž jest odsouzen, nemožnost sděliti svůj žár, kterým se tráví, máchovské utrpení zbytečné a zklamané lásky, jíž není přáno vyžíti se, působiti, tvořiti, sesíliti vědomím, že prospívá. „Nač vzteky kousat se do rtů dnes nad neúspěchy rodné své země, a marně o srdcí zpuchřelý rez svou sloku nechat bušiti temně?…“ (Strana 36.) Touto introspekcí, pohledem ve svůj osud, spřízňuje se básník poctivou vnitřní afinitou, ne vnějškově, ne pro časový dojem a ohlas, s dělníkem, s myslitelem, se všemi, jež připravuje podvodný frivolní špatný život dnešní společnosti o možnost žíti, působiti, tvořiti a tak zlepšovati jej.