Maurův poslední vzdech_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – Vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Salman Rushdie

Maurův poslední vzdech

Výňatek

Umělecký text

Je-li narození tím, co zbylo po výbuchu způsobeném smísením dvou nestálých prvků, potom asi nemůžeme čekat nic jiného než položivot. Moje životní pouť, z bombajského ženského kláštera do ztřeštěné tvrze v Benengeli, trvala pouhých šestatřicet kalendářních let. Co však z toho něžného mladého obra z časů mého mládí zbylo? V benengelských zrcadlech se odráží uštvaný muž s vlasy stejně bílými, řídkými a vlnitými, jaké kdysi tvořily hřívu prababičky Epifanie, dnes už dávno obrácenou v prach. Vyzáblý obličej a protáhlé tělo ani vzdáleně nepřipomínají starou, loudavou grácii, s jakou se pohyboval. Kdysi orlí profil se proměnil v pouhý zobák a žensky plné rty se ztenčily, podobně jako korona vlasů. Starý hnědý kožený zimník, přehozený přes kostkovanou košili pocákanou barvami a vytahané manšestrové kalhoty, se za ním plácá jako zlomené křídlo. Ten kostnatý, žalostný stařík s kuřecím krkem a holubím hrudníčkem stále ještě dokáže kráčet obdivuhodně zpříma (odjakživa jsem dokázal hravě chodit se džbánem mléka na hlavě); ale kdybyste ho viděli a museli hádat, kolik je mu let, řekli byste, že by mu slušelo houpací křeslo, kašovitá strava a vykasané kalhoty, vyhnali byste ho na pastvu jak starou hajtru nebo – kdybyste se čirou náhodou nenacházeli v Indii – byste ho mohli šoupnout do starobince. Dvaasedmdesátiletý stařec, řekli byste, se zmrzačenou pravičkou podobnou klacku. […]

Ve věku sedmi a půl let jsem vstoupil do období dospívání, na obličeji mi vyrašilo chmýří a objevil se ohryzek, hluboký bas a zcela dospělé mužské pohlavní orgány a choutky; v deseti jsem byl dítětem uvězněným ve stopětadevadesát centimetrů dlouhém těle dvacetiletého obra a posedlým – od první chvíle, kdy jsem si uvědomil sama sebe – hrůzou z toho, že se mi krátí čas. Stižen kletbou rychlosti, nasadil jsem si pomalost jako Osamělý jezdec masku. Odhodlán zpomalit svůj vývoj pouze silou vlastní osobnosti, dosáhl jsem toho, že mé tělo ještě více zmalátnělo a moje slova se naučila protahovat v dlouhá živočišná zívnutí. Načas jsem si oblíbil Singha, Ponurého navába z Bhánípuru, indického kámoše Billyho Buntera.

Výňatek

Neumělecký text

Co vy sám ve svých dílech považujete za důležitější, kvalitnější, originálnější: vyprávění reálných příběhů z Indie, nebo ony fantastické momenty?

Ve dvacátém století se literatura rozdělila na dvě části: na takzvanou uměleckou literaturu a na jednoduché narativní romány. Někdy v období modernismu přestala vyprávět příběhy a jediní, kdo v tom pokračovali, byli autoři populárních žánrů, jelikož ti nic jiného ani neuměli. Na začátku mé spisovatelské dráhy se mě zmocnil nutkavý pocit, že je třeba tyto oblasti znovu spojit, vrátit románu silnou vyprávěcí linii, aniž bych přitom musel rezignovat na objevy učiněné modernisty. Velmi prahnu po vyprávění příběhů, po vyprávěcí linii, která se opírá o nějakou prožitou zkušenost. Zároveň jsem byl dlouho inspirován autory magického realismu Borgesem, Garcíou Márquezem či Günterem Grassem. Poslední dobou se však od tohoto typu literatury odpoutávám a více se soustřeďuji na realitu, především na charaktery svých postav. Dá se říci, že román Zem pod jejíma nohama je posledním projevem oné mé první, fantastičtější tváře, zatímco právě vydaná Zuřivost se už více věnuje lidským povahám a vztahům.