Merle Smrt je mým řemeslem

V roce 1943 odstěhoval Rudolf svoji rodinu do Berlína, ale dál pracoval v Osvětimi a dalších táborech; byl jejich vedoucím. Po květnu 1945 dostal falešné doklady a pracoval jako pomocník u koní u Georga Putzlera. Sem si pro něj přijeli američtí vojáci a vydali ho polským soudům, které sehnaly různé svědky. Rudolf se bránil a vysvětloval, že pouze plnil rozkazy, on sám se o větší počet mrtvých nezasloužil. Soud jeho stanovisko nechápal a odsoudil ho k smrti oběšením na šibenici, kterou dal sám vystavět v Osvětimi.

• určení smyslu díla

Robert Merle chtěl popsat válečné hrůzy a varovat tak čtenáře před nesmyslností války. Tato kniha i jiná válečná díla zajišťují, že se na válku nezapomene. Merle řekl: „Je naší povinností se snažit, aby se lidstvo už nikdy neocitlo tak hluboko.“

• pravděpodobný adresát

Lidé zajímající se o druhou světovou válku, koncentrační tábory, ale i psychologii. Kniha je místy velmi syrová (popis života na frontě, způsob vyhlazování Židů), takže není určena citlivějším čtenářům.

• zařazení knihy do kontextu celého autorova díla

Smrt je mým řemeslem je druhý román, který autor napsal. Vyšel roku 1952 (některé zdroje uvádějí 1953). Ve Francii nebyla přijata s velkým nadšením, v poválečné době neměli francouzští čtenáři chuť číst knihy s válečnou tematikou. V jiných zemích se však shledala s ohromným úspěchem, byla přeložena do mnoha jazyků a je jednou z Merleho nejznámějších knih.

• tematicky podobné dílo

díla s židovskou tematikou, ovšem z druhého úhlu pohledu:

Anne Franková – Deník, Ladislav Fuks – Spalovač mrtvol, Arnošt Lustig – Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou

• porovnání s filmovou verzí nebo dramatizací

Stejnojmenný film byl natočen v Západním Německu roku 1977. Diváci se shodují, že kniha je barvitější a hlubší, z filmu neměli tak silný prožitek.

„Prováděl jsem různé pokusy. Zkoušel jsem například použití trhavin.“

Podíval se z okna a nepatrně svraštil obočí.

„Proboha,“ řekl skoro šeptem, „to je zápach!“

Vstal, rychle přešel k oknu a zavřel je.

„Promiňte,“ omlouval se.

Znovu se posadil. Zápach zůstal týž, štiplavý, mastný, hnusný. Pokračoval:

„Trhaviny, sturmbannführere, mně připravily zklamání. Těla byla roztrhána a to také bylo vše. Ale jak docílit, aby těla beze zbytku zmizela? Tudy rozhodně nevedla cesta k dokonalému sprovodění ze světa, jak je vyžadoval reichsführer.“

Lehce pohnul pravou rukou.

„Zkrátka, jediné řešení je: těla spálit...“

Pece. Jak je možné, že jsem nepomyslel na pece. Řekl jsem nahlas:

„Pece, pane standartenführere?“

„Přesně tak. Uvědomte si však, sturmbannführere, že tento způsob není vždycky vhodný. Kdybychom objevili hromadný hrob v lese, padesát kilometrů odtud, nemohu tam své pece převézt. Proto jsem musel vymyslet něco jiného...“