12. Ota Pavel - Smrt krásných srnců

My tři kluci jsme do toho kraje za hrad Křivoklát ohromně rádi jezdili. Tenkrát jsem nevěděl proč,
ale dnes to vím. Můj tatínek pochopil už tenkrát, že jednou můžu uvidět bulváry Paříže a
mrakodrapy New Yorku, ale už nikdy nebudu moci týdny bydlet v chalupě, kde voní v peci chleba
a v máselnici se tluče máslo, protože u těch chalup budou jednou zastavovat embéčka, uvnitř
budou blikat televizory, podají vám špatnou černou kávu a vybledlý chleba.
Kdysi tatínek hledal ten kraj po čuchu. Ve třicátých letech minul s naším osobním šoférem
Tondou Valentou hrad Křivoklát a stoupal strašnými serpentinami dále na západ podél řeky
Berounky, ve které tenkrát plavaly štiky jak krokodýlové a na mělčinách se v řasách převalovali
tloušti a parmy jak polena. Tatínek všechno pozoroval a mířil dál až k zájezdní hospůdce U
rozvědčíka a tam jsme na dvě sezóny zůstali. Ale nebylo to ono. Přestože paní Fraňková byla
krásná a příjemná žena a uměla báječný guláš a dršťkovou, v sobotu a v neděli tam byl kravál.
Přijely spousty trempířů, čundráků, vandráků a kovbojíčků a z tiché hospůdky udělali peklo
hodné Západu. Zpočátku posílala maminka tatínka za trempíři, aby je uprosil, ať tolik nehlučí,
ale po několika pokusech se vzdala. Brzy totiž v znějících písních o tom, že život je pes a že
nejkrásnější je žít na řece Youkonu bez ženy, vynikal tatínkův krásný hlas a k nám ubohým dětem
zvlášť pronikal ryk nástrojů, které tatínek jedině ovládal, což bylo koště a pokličky půjčené od
paní Fraňkové. Ráno ho maminka našla sedět u studny podnapilého; hrál na hřeben
sentimentální písničky o svém černém Kladnu.
Žili tam v tom kraji krásní lidé, jako tulák Bambas. Od jara do zimy nepracoval, chytal ryby u
Čertovy skály. Na každý den měl v hadrovém sáčku připraveno pět kostiček cukru ze zimních
časů, kdy pracoval málo. Jeho život mě okouzloval a ještě v pozdějších letech, kdy si jiní přáli být
spisovateli nebo letci, přál jsem si být Bambasem. Spal v polorozbořené chatce a přikrýval se
opelichanou kůží z jelena. Uměl fantasticky chytat ryby, všemi dovolenými a hlavně
nedovolenými způsoby. Maminka mě s Bambasem nerada viděla, bála se, že mě zkazí. Bohužel
se mu to nepovedlo.
Ale abych se vrátil k tomu, co se dělo pak s mým tatínkem a s námi. Po jedné takové bouřlivé
noci byl tatínek donucen najít selskou chalupu. A tak nás naložil na škuner a plul k domečku pod
Bránovem, kde se říkalo V luhu. A v chalupě u převozníka Karla Proška, knírek měl zrovna jako
Adolf Hitler, jsme nalezli na dlouhá léta přístřeší. V chalupě byla právě pec na chleba, ve sklepě
mlíko a máslo a pod ním podmáslí a v chlívě kráva a na stráni brambory a v lese hřiby a ve vodě,
na kterou jsme koukali z okna, mračna ryb. Byl to ráj, o němž zpíval dříve pan Werich a později
pan Matuška, a i moře piva se kupilo v hospůdce na rozcestí dvou silnic, zvané Anamo.