3. Guy de Maupassant - Kulička

Nikdo se na ni nepodíval, nikdo si na ni ani nevzpomněl. Cítila, jak je bezmocná proti opovržení
těch počestných hňupů, kteří ji napřed obětovali a pak odhodili jako nějakou nečistou věc, z níž
už nekyne žádný užitek. Tu si připomněla, jak jí hltavě spolykali celý košík, plný dobrot,
vzpomněla si na dvě pečená kuřátka, obalená lesklým rosolem, na paštiku, hrušky, čtyři láhve
bordeauxského vína; a najednou v ní zuřivost opadla, jako když praskne příliš napjatá struna;
ucítila, že má na krajíčku pláč. Že všech sil se snažila přemoci, bránila se tomu, polykala slzy
jako dítě, ale slzy se jí tlačily do očí stále víc a víc, zableskly se v koutku víček, zanedlouho jí
skanuly z očí dvě veliké kapky a stékaly pomalu po tvářích dolů. Za nimi se už rychleji vyronily
další, jako když voda prosakuje ze skály, a začaly pravidelně dopadat na vystouplou křivku jejích
kyprých prsou. Seděla stále zpříma, s pohledem upřeným před sebe, tváří nepohnutou a bledou,
a doufala, že ji nikdo neuvidí. Ale hraběnka si jí všimla a šťouchla nepozorovaně do svého muže.
Ten jen pokrčil rameny, jako by chtěl říci: „Inu, já za to přece nemohu!“ Paní Loiseauová se pod
vousy vítězoslavně usmála a zašeptala: „To pláče hanbou.“ Obě jeptišky se znovu pustily do
modlení; předtím však zbývající salám pečlivě zabalily do papíru. Náhle si Cornudet, který
pomalu trávil snědená vejce, natáhl dlouhé nohy pod protější lavičku, zvrátil se pohodlně nazad
s rukama zkříženýma na prsou, usmál se, jako kdyby právě připadl na dobrý vtip, a začal si
pohvizdovat Marseillaisu. Všechny obličeje zrudly. Revoluční vlastenecká hymna se ostatním
Cornudetovým sousedům zřejmě příliš nezamlouvala. Začali se podrážděně vrtět a tvářili se jako
psi, když slyší flašinet a co nevidět se dají do vytí. Cornudet to zpozoroval a hvízdal pořád dál.
Chvílemi dokonce pobrukoval i slova: Ó svatá lásko k rodné zemi, veď, posil naši mstící pěst, ó,
svobodo, pojď s námi všemi, pojď s námi bránit svoji čest! Ujížděli teď rychleji, sníh už byl
ušlapaný; a po celé úmorné hodiny jízdy až do Dieppu, za kodrcání vozu, do podvečerního šera i
do hluboké tmy, která se pak ve voze rozhostila, znělo bez ustání se zběsilou umíněností
Cornudetovo mstivé jednotvárné hvízdání, nutilo utrmácené a podrážděné mysli stále znovu
sledovat celou píseň od začátku až do konce, a připomínat si její slova, která se při každé její
notě chtěj nechtěj vybavovala v paměti. A Kulička plakala pořád; co chvíli se mezi dvěma
slokami ozvalo ztemnělým dostavníkem zavzlykání, které nemohla udržet.