6. Francis Scott Fitzgerald - Velký Gatsby

Na tom samém večírku ve Warwicku jsme měli zvláštní rozhovor o řízení auta. Začal, když kolem
několika dělníků přejela tak těsně, že jsme jednomu muži blatníkem utrhli knoflík u kabátu.
‚‚Řídíš hrozně,‘ prohlásil jsem naštvaně. ‚‚Buďto si počínej opatrněji, anebo přestaň jezdit.‘
‚‚Já jsem opatrná.‘
‚‚To teda nejsi.‘
‚‚Tak jsou opatrní ti kolem,‘‘ odsekla lehkovážně.
‚‚Co to s tím má co dělat?‘‘
‚‚Aspoň mi nelezou do cesty,‘‘ vedla si svou. ‚‚Na srážku jsou potřeba dva.‘
‚‚A když natrefíš na někoho stejně neopatrného, jako jsi ty?‘‘
‚‚To se doufám nestane,‘‘ opáčila. ‚‚Neopatrné lidi nesnáším. Proto tě mám ráda.‘
Šedýma očima, přimhouřenýma před sluncem, sice zírala rovnou před sebe, ale úmyslně
posunula náš vztah a chvilinku mě napadalo, že ji miluji. Můj mozek ale pracuje pomalu a mám
v sobě plno vnitřních pravidel, která brzdí moje touhy, a já věděl, že ze všeho nejdřív bych se musel
definitivně vyprostit z toho zašmodrchance doma. Psal jsem dopisy jednou týdně a podepisoval je
‚‚Pusu, Nick‘‘, a jediné, co jsem si teď dokázal vybavit, bylo, jak té dívce při tenise vyvstává na
horním rtu tenounký knírek potu. Nicméně vázala nás jakási neurčitá dohoda, kterou bylo nutno
taktně zrušit, než budu volný.
Každý se skrytě podezírá z nejméně jedné kardinální ctnosti a u mě to je tahle: z lidí, které jsem
kdy poznal, jsem jeden z mála poctivců.