Muž bez vlastností_V002_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Robert Musil

Muž bez vlastností

Výňatek

Umělecký text

A tak už tehdy, když se Ulrich stal matematikem, byli lidé, kteří předpovídali zhroucení evropské kultury, protože v člověku už nepřebývá ani víra, ani láska, ani prostota, ani dobrota a je příznačné, že všichni lidé byli v mládí a ve škole špatnými matematiky. To jim později dokazovalo, že matematika, matka exaktních přírodních věd, babička techniky, je také arcimatkou toho ducha, z něhož nakonec vzešly otravné plyny a bojové letouny.

V nevědomosti o těchto nebezpečích žili vlastně jen sami matematici a jejich žáci, přírodozpytci, kteří z toho všeho cítili ve své duši asi tolik jako závodní cyklisté, kteří šlapou pilně do pedálů a z celého světa vnímají pouze zadní kolo spíš lidsky než vědecky. Viděl, že ve všech otázkách, v nichž se pokládá za kompetentní, myslí jinak než obyčejní lidé. Kdybychom místo vědeckých názorů dosadili světový názor, místo hypotézy pokus a místo pravdy čin, neexistovalo by ani jedno životní dílo vynikajícícho přírodovědce nebo matematika, které by co do odvahy a revoluční síly daleko nepředčilo největší činy dějin. Ještě se nenarodil člověk, který by byl mohl říci svým přívržencům: Kraďte, vražděte, smilněte – naše učení je tak silné, že hnojůvku vašich hříchů promění v zpěněný jas horských bystřin; ale ve vědě se vždycky za několik let stává, že něco, co až doposud platilo za chybu, zvrátí náhle všechny dosavadní názory, nebo že se skromná přehlížená myšlenka stane vládkyní nové myšlenkové říše, a takové události už nejsou pouhými převraty, nýbrž vedou jako nebeský žebřík stále výš a výš. Ve vědě je všechno tak silné a bezstarostné a nádherné jako v pohádce. A Ulrich měl pocit, že to lidé jenom nevědí; nemají tušení, jak se už dovede myslet; kdyby bylo možné naučit je nově myslet, také by jinak žili.

Neumělecký text

Musilův román má sice určité rysy klasického „vývojového“ a „ideového“ románu, ale rozhodně se nedá do této kategorie, v moderní evropské literatuře velmi rozšířené, zařadit. Je vybudován na zcela odlišných principech. V ohnisku autorovy pozornosti stojí hloubková analýza psychologie románových postav, jejich úvah, řešení vzájemných vztahů… Román je souborem často ostře navzájem oddělených sekvencí jednotlivých kapitol (připomínajících filmovou techniku), které jsou sice uvozovány vysvětlujícími záhlavími, ale tato záhlaví někdy spíš matou a zavádějí, než aby vysvětlovala(možná, že je tím autor místy záměrně ironizuje)

Je to tak trochu i výzva ke čtenáři, jeho provokace. A také skutečně celý další text není ničím jiným než vnitřním monologem Ulricha, který klade otázky sám sobě a snaží se na ně odpovědět. Takových míst je v románu celá řada; tam, kde se pak dvě či více osob sejde společně, rozvinou se mezi nimi reflexivní dialogy, v podstatě stejného rázu, jako jsou vnitřní monology jednotlivců. Tyto postavy však nejsou „hlásné trouby idejí“, jako je tomu ve špatných ideologických románech. Způsobem myšlení a uvažování postav jsou ideje ztělesňovány, vyvolávány k reálnému bytí. Projevuje se v nich moderní atomizace, odcizení, myšlenková standardizace, ztráta individuálního profilu soudobého člověka. Tento člověk, zejména ve městech, není k ničemu a k nikomu pevně vázán, „dělá jen to, co se děje“. Patrně kdyby rakousko-uherská monarchie netrpěla touto vnitřní chorobou, národnostní boje či sociální antagonismy samy o sobě by ji nikdy nerozvrátily. Možná, že ani prohraná evropská válka by k tomu nestačila. Proto se nad „rakouským románem“ vznáší sice fluidum trpké melancholie, ale současně jsou jeho díla ostrou satirou na skomírající byrokratickou mašinerii, kterou s bezohledným humorem „člověka z ulice“ zesměšňoval Jaroslav Hašek.