Novověká filosofie
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Novověká filosofie: německá (I. Kant, G.W.F Hegel)
Immanuel Kant
Věnoval se zkoumání předpokladů rozumu. Předkantovští filosofové používali rozum, aby kritizovali svět. Kant postupoval obráceně: podrobil kritice rozum sám. Ale člověk není jen bytostí myslící, ale i chtějící a cítící. Rozvrhl proto své učení na část teoretickou (Kritika čistého rozumu), etickou (Kritika praktického rozumu) a estetickou (Kritika soudnosti).
V Kritice čistého rozumu zkoumá předpoklady zkušenostního poznání. To se je nám dáno předem – Apriori, a to co je nám dáno dodatečně – Aposteriori. Kant zjišťuje, že naše poznání světa se odvíjí od předem daných myšlenkových struktur. Člověku jsou vrozeny nazírací formy času a prostoru. Dále jsou nám vrozeny myšlenkové kategorie jako možnost, nutnost, příčina apod. Vrozená je také syntetizující schopnost mysli spojovat smyslové údaje v jednu zkušenost. Čas a prostor v nás nám umožňují lépe se orientovat.
Vedle zkušenostního poznání totiž existuje také poznání nezávislé na zkušenosti čili transcendentální dialektika, která je výrazem touhy po jednotě. Patří sem 1. Idea duše a svobody, 2. Idea světa, 3. Idea Boha. Tyto ideje nelze získat ze zkušenosti.
V Kritice praktického rozumu Kant prozkoumal předpoklady etiky. Zdůraznil nepodmíněnost mravního citu. Je to schopnost člověka rozhodnout se pro jednání podle určitých zásad a norem, nezávisle na vnějších podmínkách. Mravní svobodu vjadřuje kategorický imperativ.: jednej podle zásady, o které bys chtěl, aby se stala obecným zákonem.