Anticka filosofie klasicka

4. Antická filosofie klasická: Sókratés, Platón, Aristotelés

SOFISTÉ = učitelé moudrosti

Nahromadila se řada koncepcí a pojmů, které si začali protiřečit. Ve filosofii je nyní zmatek. Vznikla potřeba filosofii utřídit a zjednodušit. O to se měli zasloužit sofisté, ale nepodařilo se jim to.

PROTÁGORÁS z Abdéry domyslel Hérakleitovu dialektiku do lidských důsledků a dospěl k subjektivismu. Svět bez člověka nemá stálou hodnotu. Zahájil lidskou pýchu výrokem: „Člověk je mírou všech věcí, jsoucích že jsou a nejsoucích že nejsou.“ Na jednu věc můžou lidé říct dva protikladné názoru a oba mohou být pravdivé.

GORGIÁS z Leontýn formuloval 3 noetické skepse (nedůvěry v poznatelnost světa):

1. Nic není. 2. Kdyby bylo, nemohlo by to být poznáno. 3. Kdyby to mohlo být poznáno, nemohlo by to být sděleno. Dospěl k agnosticismu a nihilismu (odmítání veškerého jsoucna).

SÓKRATÉS

Byl neurozeného původu. Na tržištích zapřádal hovory s obyčejnými občany. Hlavní myšlenka jeho filosofie je jak přivést své žáky k definování pojmů a přivést je k pravdivému poznání. Porodní metoda = pomáhal na svět pravdě a pravdivému vymezování pojmů. Metoda dialogu = způsob objevování pravdy v diskuzi. Zabýval se převážně etickými myšlenkami. Vycházel z představy, že správně přemýšlet, znamená správně jednat. Měl za manželku hašteřivou ženu Xantipu. Athénským patricijům se nelíbilo, jak pracoval, byl odsouzen na smrt. Slavný výrok: „Vím, že nic nevím.“ a „Poznej sám sebe.“ Sám nic nenapsal, o jeho myšlenkách víme jen díky jeho žákovi Platónovi, který psal dialogy - Sókratés jako jedna strana. Rozum se sklání před vnitřním hlasem - hlas svědomí (pták Fénix), má být neúplatný a spravedlivý.

PLATÓN

Nejvěrnější a nejmilejší žák Sókrata. Patří k největším filosofům antiky. Byl objektivní idealista - existuje na člověku nezávislý duch, podstata světa je duchovní princip (myšlenka, idea) a je na člověku nezávislá, překračuje ho. Klade si otázku: Kde se v člověku berou sny a touhy? Naše duše má v sobě uložené obrazy harmonie, dobra, pravdy a lásky. Tyto obrazy pocházejí ze světa idejí, kde pobývaly duše, než vstoupily do lidského těla. Ve svém učení o idejích použil příměr o jeskyni: „Svět, ve kterém žijeme je odrazem světa idejí, jako bychom byli v jeskyni přikováni zády ke vchodu, u vchodu hoří oheň a my vidíme pouze odraz světla na zadní straně jeskyně.“ Věci jsou pomíjivé, ale ideje jsou věčné. Ideje jsou uspořádány hierarchicky, nejvýše stojí idea dobra. Rozpomínání se (anamnésis) na svět idejí tvoří skutečný obsah poznání. Podnětem k poznání a cestou k dobru je láska a touha po ideálním světě (dialogy Symposion a Faidros). Platonická láska - duchovní, nefyzická.

Platón se také zabýval otázkami uspořádání společnosti a společenského života. Napsal spis Ústava, kde formuluje svoji představu ideálního státu. Rozdělil společnost do tří tříd: