Filosofie pojmy

Filosofie = soustavné, racionální a kritické zkoumání skutečnosti, světa a člověka, případně i toho, co je přesahuje, hledání pravdivého poznání, smyslu a dobrého života prostředky reflexe, racionální argumentace a diskuse

Filosofická otázka = otázka vztahu vědomí k bytí (ducha k přírodě, psychického k fyzickému), obecně ideálního k materiálnímu

Zdravý (selský) rozum = je výrazem a výsledkem našich praktických životních zkušeností, umožňuje nám najít tu správnou techniku „jak na to“, užitečný a běžně používaný v praxi

Zdroje filosofie = zdrojů (podnětů) k filosofickým otázkám je mnoho, protože každé skutečně filosofické tázání je originální; uvádějí se tři základní zdroje: údiv, pochybování, nejistota

Mýtus = řecky mýthos = příběh, vypravování – je obrazným sdělením toho, jak se vyvíjel svět a život a jaký řád byl v průběhu vývoje původně nebezpečnému a chaotickému světu uložen; popisuje, jak se věci udály a sděluje nám jako samozřejmě přijatou pravdu výsledek dávných událostí – říká nám teda i jaký je svět nyní

Moudrost = označuje vědění jak žít (jak obstát v tomto světě)

Ontologie = je filosofická nauka o bytí, každá jednotlivá věc, vlastnost anebo činnost má nějaký vztah k existenci – říkáme, že je jsoucnem, něčím co existuje, co jest

Gnoseologie = jiným výrazem noetika, je součást filosofie zabývající se zkoumáním zákonitostí lidského poznání; snaží se určit za jakých podmínek je poznání možné, jak jsou věci poznatelné, jaký je vztah poznání k realitě

Filosofická antropologie = filosofická věda se zabývá člověkem celkové; snaží se postihnout základní charakteristiku člověka (co činí člověka člověkem) a vymezit jeho postavení ve světě; o člověku řešící problémy : Odkud přicházíme? Co jsme ? Kam jdeme?

Etika = teorie lidské mravnosti, nauka o lidském chování z hlediska dobra a zla

Poietika = nauka o lidské tvořivosti, do níž patří například estetika (nauka o tvořivém lidském vztahu ke světu z hlediska krásy a ošklivosti) a filosofie techniky

První filosofie = tedy filosofie, zabývající se nejzákladnějšími problémy a takovými příčinami jsoucna, které stojí na počátku všech příčin

Metafyzika = zkoumá to, co je „za fyzikou“ (za smysly postižitelnými jsoucny) a co tuto fyziku (přírodu) teprve umožňuje

Spekulace = vytváření myšlenkových konstrukcí, které nejsou přímo podepřeny zkušeností

Dialektika = vidění světa v souvislostech, v celku a ve vývoji (ve střetávání protikladů)

Monismus = podstata světa je jen jedna (materiální nebo ideální)

Idealismus = považuje za základní a určující prvek ideu, myšlenku, božský duchovní princip; může se dělit na idealismus objektivní a subjektivní

Materialismus = považuje za základ světa hmotu, z které se vyvíjí veškerá realita včetně reality duchovní

Objektivní idealismus = duchovní základ světa existuje nezávisle na našich myšlenkách a na našem prožívání (představitelé Platón, Georg Wilhelm Friedrich Hegel)

Subjektivní idealismus = bytí je odvozeno z našeho vědomí, naše vědomí formuluje realitu (zástupce George berkeley)

Dualismus = základ světa tvořen dvěma neslučitelnými a na sebe nepřevoditelnými principy (René Descartes)

Pluralismus = hovořící o více principech (Gottfield Wilhelm Leibniz)

Teleologie = zastává, že je budoucnost předurčena; názor, že je svět předem daný cíl

Determinismus = zastává, zda z každé příčiny lze odvodit jednoznačný následek

Indeterminismus = zastává, zda vývoj předchozím stavem podmíněn není a děje se náhodně

Transcendentní = bytí je od jsoucen, jejichž existenci zakládá, odlišeno – zda svět pokračuje

Imanentní = bytí je v jednotlivých jsoucnech přímo obsaženo

Noetika = gnoseologie = (noésis= myšlení, poznání) je součást filosofie zabývající se zkoumáním zákonitostí lidského poznání

Epistemologie = problematika poznání vědeckého v rámci gnoseologie

Objekt poznání = to, co je poznáváno (na co subjekt působí,cílí) je chápán jako pasivní složka poznávacího procesu

Subjekt poznání = ten, kdo poznává ( kdo je nositelem poznávacích schopností – latinské sub-iectum= pod-mět),je chápan jako činitel aktivní

Smyslové poznání = vnímáme konkrétní jednotliviny (tento a tento strom)

Racionální poznání =rozumové; pracuje s obecnými pojmy, kombinuje je, vyvozuje jeden pojem z druhého, konstruuje pojmy nové

Abstrakce = odhlédnutí od všech individuálních zvláštností a ponechání pouze toho, co je pro všechny prvky sledované třídy společné

Naivní realismus = víra, že věci jsou takové, jak je vidíme

Skepticismus = (skepsis=zkoumání) pochybování, prověřování našich schopností poznávat

Agnosticismus = přesvědčení, že objektivní poznání není možné

Empirismus = odvozuje lidské poznání a zásady, podle nichž poznáváme ze zkušenosti (představitel John Locke)

Racionalismus = je přesvědčen, že principy a zásady, podle kterých poznáváme, nečerpáme ze zkušenosti, nýbrž že jsou našemu rozumu vrozené (představitel René Descartes)

Senzualismus = považuje za jediný zdroj naší zkušenosti smyslové vnímání (uznává pouze zkušenost vnější – smyslovou, nikoli zkušenosti vnitřní – vzpomínky, emoce, prožitky); domnívá se, že smyslové počitky nejsou jenom zdrojem poznání, ale že se na ně dají redukovat všechny duševní schopnosti (představitelé francouzští materialisté)

Intuice = nesdílná součást poznání; schopnost bezprostředního přímého napojení se na určitá fakta skutečnosti

Mystika = je z gnoseologického hlediska vlastně niterné prožití absolutna či Boha (a případně ztotožnění se s ním); méně se opírá o zprostředkující roli pojmů či o zprostředkující úlohu kněží, obětí a rituálů; důraz klade na pohroužení se do nitra a na citovost

Pravda =je cílem dosažená poznání; podle definice Aristotelovy je pravda „shoda rozumu a věci“ (shoda naší představy s realitou); podle jiné definice je pravdivé to, co je logicky bezrozporné, podle další to, co slouží našemu životu; je ovšem třeba rozlišovat pravdu jako základ bytí (bytí je podle tradičního pojetí „dobré, jedno a pravdivé“) a pravdu jako kategorii našeho poznání

Absolutní pravda = pravda bytí se nám nedává nikdy cele (nepoznáváme absolutní pravdu); vyčerpávající poznání veškerého jsoucna, není možná v praxi

Relativní pravda = pravda platící jen ve vztahu k daným podmínkám; ukazuje se nám vždy z jednoho, druhého či jiného úhlu; neúplné poznání jsoucna, platí jen ve vztahu k daným podmínkám