Nebezpečné známosti_V001_o

Výňatek

Neumělecký text

Málo nebezpečné vztahy

J. Paterová – Lidové noviny

Slavný Laclosův román v dopisech Nebezpečné vztahy (u nás vydáván pod názvem Nebezpečné známosti) vyšel už v roce 1782, ale různými adaptacemi prochází dodnes. Do divadelní podoby ho nejpřesvědčivěji převedl anglický dramatik Christopher Hampton a v překladu Vladimíry a Ladislava Smočkových se poprvé objevil i u nás v Národním divadle na tehdejší Nové scéně.

V roce 1988 z inscenace Ladislava Smočka asi nejsilněji zaznívalo téma mocenské manipulace. Cynická společnost ale zároveň jako by tančila nad propastí. Blížící se revoluce ji nakonec smetla.

Cynická hra o lásku

I když tento společenský rozměr dnes režisér neakcentuje, neznamená to, že není proč Nebezpečné vztahy hrát. Lidské vztahy jsou zde podrobeny nemilosrdné vivisekci, která se dotýká těch nejintimnějších koutů lidské duše. Nejde totiž jen o sex, ale o všechny více nebo méně subtilní odstíny sváru mužského a ženského pohlaví, jejichž vzájemné soukromé války se vedou bez ohledu na dobu a společnost. Hlavní postavy Nebezpečných vztahů markýza de Merteuil a vikomt de Valmont spolu hrají tu nejcyničtější variaci milostné hry, do které ale vstupuje tolik dalších momentů, že se vlastně stává hrou o život. Není ostatně náhodou, že na konci zůstávají dva mrtví a poničené mládí dalších dvou aktérů. Láska zde má totiž nebezpečně blízko k pomstě, arogance k raněnému citu a samolibost k osobní svobodě. Čím více oba hlavní hrdinové demonstrují svou nezávislost na společnosti a jejích zákonitostech, tím více se zaplétají do jejích osidel pokrytecké falše. Paradoxně se pro ně stává nejdůležitější, aby nebyli zesměšněni právě těmi, jimž se tak ostentativně vysmívají. […]

Salonní konverzace ve wildeovském duchu

Jak na ně odpovídá Smočkova inscenace? Především snad až příliš sází na Hamptonův ironický humor, a tak se salonní konverzace poměrně dlouho nese spíše ve wildeovském duchu. Na erotický cynismus se tu shlíží pobaveným pohledem, který příjemně provokuje, ale neublíží. Do značné míry je to dáno obsazením Ivany Chýlkové, která se tentokrát nedokáže v markýze de Merteuil prosadit jako svébytná, silná osobnost. Uplatní sice svůj obvyklý nadhled a sarkasmus, ale už si příliš nedovede poradit s proměnami Markýziných nálad a emocí. Vlastně má jen dvě polohy: brilantní nezávazné dialogy a zlé pohledy stranou, které jí vystačí až do sugestivního konce, kdy si její opuštěná, stárnoucí Markýza smyje společenský nános a ukáže zpustošenou tvář.

[…]

Pro Danu Černou byla paní de Tourvel hodně mimo její naturel a herečka se čestně s tímto handicapem pokusila vyrovnat. Přesto postava zůstala někde v polovině, láska k Valmontovi se jí sice věřit dá, ale má až nepříjemně slepičí nádech. Takhle jednostrunný portrét si ani paní de Tourvel nezaslouží. Kupodivu tak inscenaci zachraňují ti nejmladší, naivně neohrabaný Jan Meduna jako rytíř Danceny, a především suverénní Marika Šoposká v roli Cecilie de Volanges. Mladá herečka je nejen zcela autentická, ale svou roli pečlivě vystavěla na kontrastu dívčí čistoty a erotické vnímavosti s takovou otevřeností a samozřejmostí, že jde o výkon zcela ojedinělý.