Nové zpěvy_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Stanislav Kostka Neumann

Nové zpěvy

Výňatek

Umělecký text

My, dráty telegrafní, telefonní a elektrické,

abychom neměly dlouhou chvíli, zpíváme si

zmrazeným hlasem, lhostejny ke všemu, co jest lidské,

tu mezi domy a paláci, tu mezi poli a lesy,

mezi a nad nimi, podle silnic a tratí

bzučíme monotónně, neznajíce touhy ni chtíče,

studené, kovové, neschopny nenáviděti, milovati,

napjaty mezi kandelábry, sloupy a tyče

k otroctví paralelnímu, aniž cítiti můžeme je,

vedeny do dálek nesmírných, křížem a krážem hnány

přes všecko, co strmí, i přes všecko, co zeje,

k stanicím, úřadovnám, elektrárnám pevně připoutány,

zpíváme zpěvy mechanického ze sebe vykoupení

do větru, který neslyší, a do světla, jež jest hluché,

docela pohříženy do snění, jež sněním není,

jak rákosu dozrálého stéblo mrtvé a suché

bzučíme nad životem, jenž se nás nedotýká,

ač pro něj jsme tu, jím prostupujeme, mu sloužíme dokonale,

zpíváme zpěvy, v nichž všechno se vším se stýká,

den ze dne stejné, a přece den ze dne jiné stále.

Neumělecký text

Snad bych se měl na těchto místech pokusit přiměti paměť, aby vydala svědectví o tom, jaký byl poměr naší básnické generace k přírodě. Není to zbytečná otázka, zvláště když si uvědomíme, že právě v moderním malířství se jednalo především o zásadně změněný poměr k předloze, k modelu, to jest k přírodě. Moderní malíři po Cézannovi konstruovali přírodu podle svých ideálů a v kontrastu s tím, co bylo v malířství před nimi. Impresionismus byl poslední historický způsob, jak rekonstruovati přírodu okem, ponechat jí její epický rámec a prokrvit ji novými kapilárami, které pramenily ze zdokonalené sensibility malířů. Příroda ve výtvorech tvůrců moderního malířství měla velmi málo „přírodních“ vlastností. Byla téměř vždy spojena se světem civilisace a leckdy i se světem strojů. Přestali jsme vyhledávat skalnaté krajiny, neboť se nám hnusil krajinářský romantismus. V této době jsme jistě dávali přednost Neumannovým Novým zpěvům před Knihou lesů, vod a strání. Snil jsem o tom, že by bylo krásné umisťovati do lesů malé památníčky, na nichž by byla napsána moderní čtyřverší, aby i v přírodě měl lidský duch příležitost dát se vést něčím lidským. Měla to být malá civilisační „boží muka“, která měla umožnit člověku, aby prožíval přírodu nově, bez náladových přívlastků, které zobecnily výtvarné kýče banálního krajinářství. Neznal jsem v té době Majakovského Okna ROSTA, ona čtyřveršíčka, která měla charakter reklamních veršů, ale jsem si jist, že by mne byla okouzlila. Ostatně z pohnutek, které jistě s básnického hlediska nebyly odlišné od mých, psal jsem rád básně na nejprostší předměty, v nichž nechybělo mýdlo. Jízda do přírody parníkem, při níž se příroda po celou cestu konfrontovala s krásnou konstrukcí parníku, odpovídala našim uměleckým citům. Nenáviděli jsme maloměšťácké nedělní výlety, kdy se posadila rodinka do lesní restaurace, pojídala- olomoucké syrečky a odhazovala papíry. Proto jsme se vyhýbali jak v poesii, tak v životě všemu, co by nám mohlo přírodu zastupovat takto. Milovali jsme Stromovku, sady na Letné, ostrov Žofín a parky vnitřní Prahy, kde tvořila příroda s městem nerozlučitelnou jednotu. Když jsem bydlel u Jiřího Svobody v Mělnické ulici, chodívali jsme, někdy i s Wolkrem, do Kinského zahrady a nejednou jsme se dali vítat ptáky, kteří se budili v jejím stromoví.