Odlet vlaštovek_V002_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – Vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Bohuslav Reynek

Odlet vlaštovek

Výňatek

Umělecký text

Odlet vlaštovek

Odlétají vlaštovice,

mlh a strnisek temné svíce,

šípy černých plamenů.

Pod střechou a nad pěšinou

v krvi namočenou třtinou

kreslí Amen na stěnu.

Oči léta. Bolí. Hynou.

Nevzpomínej. Vzpomenu.

Uletěly. Už ne naše,

hřeby v očích Tobiáše,

stébla z hnízda, střepy z bláta,

touha v síti stínů jatá.

V tůni ryba uzdravení.

Tma je v síti. Ryba není.

Odletěly. V polích stohy

sezlátly a v chlévech stlaní,

Ezauovo požehnání,

hrstě slámy v přítmí dlani.

Osiřely v chlévech rohy,

pokácené otazníky

na čele krav, křivé dýky,

půlměsíce zjizvené.

Lampy zhaslé. Ještě ne.

Ztuhlé lokte rohů v stáji

nikoho neobjímají,

po někom se ještě ptají.

Bílá světla spadaná,

sliby stydlé do rána

v slámě s otlučenou duší.

Němota, jež z kleneb stéká,

sloupů s košilemi z mléka,

sloupů v plášti z plísně muší.

Sloupů stromů. V ráji kvetly.

Čekají, až zima setlí.

Čekají, až zkameněly.

Čekají. Už na anděly.

Neumělecký text

Cesta k smíru a životní dovršenosti je však tvrdě přerušena situací padesátých let: Reynkův petrkovský statek je znárodněn, tuskulum ticha a samoty je rozvráceno vnějším zásahem a pouze zázrakem básník není vystěhován. (Po dlouhý čas B. Reynek neopouštěl vůbec dům, aby nemusel hledět na zkázu, která se kolem zabydlovala.) Vpád zla a hmatatelné destrukce se nemohl nepromítnout do jeho básnické tvorby. Jeho verše z let 1950−55 (básnická sbírka Mráz v okně) jsou plny vnitřního napětí a hrůzného údivu z moci zla, které triumfovalo před jeho očima. Svět se proměnil v „pole krve“ − proto nazval jednu z klíčových básní sbírky Hakeldama − , kde jsou „hroby místo sadů“ a kde se „žije marnosti a ne práci“. Milovaná krajina se „ztrácí do zásvětí“, „všechny zpěvy ústí v lama sabaktani“, a tak Reynek hledá cestu k hlubinám víry, kde by nalezl odpověď na otázku, má-li ještě utrpení smysl a nebyl-li sám smysl oběti zcizen mocí zla? I když mezi těmito verši a poezií z Reynkovy poslední básnické sbírky Odlet vlaštovek (verše z let 1969−71) leží bezmála patnáctiletá odmlka, vyplněná intenzívní výtvarnou činností, v níž se tematizovalo totéž tázání, pokračuje básník po této cestě neustálým kladením otazníků do mlhy náznaků a nápovědí, jimiž ho skutečnost oslovovala. V zorném úhlu Reynkovy meditativně kontemplativní lyriky se svět jeví jako místo, v němž jakoby vše zároveň bylo i nebylo, trvalo i míjelo (toposem tohoto stavu je v Reynkově poezii obraz nevysvětlitelné stopy), protože všechny konkrétní jevy a věci jsou zároveň znaky něčeho tajemného, v čem se nám pouze náznakem zjevuje podstata skutečnosti, zašifrovaná v zdánlivě bezvýznamných věcech. A právě tyto věci, míjené většinou bez povšimnutí, stojí na prahu mezi jsoucím a duchovním a bez zprostředkujících metafor vypovídají o Stvořitelově díle, tedy o nás a o světě. Tragiku Kalvárie zosobňují už jen hřeby, z Betléma zůstaly jen osamocené jesle a stačí pohled na kaluž vody po dešti, aby vyvolal v Reynkově obraznosti celý asociativní řetěz představ a konotací, jimiž je určován smysl básně, její metafyzický přesah.