Panychida_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Vilém Závada

Panychida

Výňatek

Umělecký text

Horečky

Když spánek mou paměť vystřebal,

podmračný jas střel se v dál.

Když v očích ustala něžná čerpadla prostoru,

bez stonku plul jsem, uvolněn, v neslunném obzoru.

Pahorky pruhované jako kanafas

rudami zlatými, uhelně lesklými.

Pahorky pruhované jako kanafas

smaragdy zaplavenému paloučku tvoří hráz.

Hle, ženy průsvitné jak křídla vážek.

Bzukotem vážek zní jejich tichý nářek

a v letité tkáni se třpytí lesklá jezírka horeček.

Až k hlavě stoupají jak v teploměrech rtuti sloupeček.

Žena v horečce, toť krematorium se zrcadlovými sály.

V bolestech chorobná pařeniště bakterií pálí,

zmítajíc se divě jak vínem opojená.

Vždyť s ní se rozrušuje celý svět a jaká změna:

Tisíc a jedna kouzelná krajina jak ve filmu se posunuje

a střídá s nebesy, kde místo hvězd dětské tváře jsou, jež

ona dlouze pozoruje.

Neumělecký text

Byli dva, a jak jsem už pravil, nikoli slepá, nýbrž vědoucí náhoda je svedla do jednoho kumbálu v Hlávkově koleji, kde uzavřeli přátelství na několik desítek let. Oba, Vilém Závada i Jan Čep, byli mlčenlivci, jeden melancholický, druhý kontemplativní, a jeden jako druhý si liboval v samotě. Zvláště Vilém se jí věnoval tak důkladně, že několikrát, než si Jan zvykl, notně vylekal svého spolunocležníka.

Nevím, jak a kdy se ti dva blíženci rozloučili se svým studentským pokojíkem v Hlávkově koleji: svorně spolu žili a pracovali, svorně snili, svorně dosvědčili, že mé manželské sliby s Jitkou, jejich společnou přítelkyní, mají platnost jednou provždycky, svorně se rozešli a takřka zároveň vykročili do rozdílných ne časů života, zůstávajíce si pří každém dalším rozcházení a styku do smrti věrni neokázalým amis-amilovským přátelstvím. Zatímco Čep volil pořád „vratkou rovnováhu“ na volné noze spisovatelské a překladatelské. Závada zamířil do spolehlivějších vod redaktorských, kam mu razil cestu nejen jeho doktorát z filozofie, ale především jeho básnická prvotina, slavná Panychida, kniha se vším všudy původní jak svými tématy, odlišnými od tehdejší literární módy, tak svou fosforeskující výbušností a praskající niternou dynamikou, poznamenaná přitom provždy prvopočáteční mladistvou zkušeností nábožensko-proletářského zážitku a imaginací prodírající se z těžkého podhoubí bytostné těžkomyslnosti.

Panychida byla slavná nejen sama o sobě, ale přes následný Pašijový týden i svým komilitonským sousedstvím s Halasovou sbírkou Kohout plaší smrt, Zahradníčkovým Pokušením smrti a Holanovým Triumfem smrti (všechno 1930). Tito čtyři se takřka současně vzepřeli div ne teroristicky předpisovanému teigovsko-seifertovsko-nezvalovskému poetismu a vzápětí pak i surrealismu – a hráli si, stranou okázalých literárních promenád, tiše a na výdrž po svém. Každý na vlastní riziko, s neproklamovaným společným pocitem života. Proti programovým radovánkám poetismu a nezávaznému asociativnímu surrealistickému kouzlení, které chtělo stůj co stůj zapomenout na válku a její propastné stíny, si tito čtyři jako by vepsali do štítu výzvu memento mori ve jménu života. Ne že by nebyli přitom dotčeni vývojovými a metodickými objevy současných rychle se střídajících -ismů a nevyužívali jejich přínosů, ale odmítali svíravé objetí snadno se měnících směrů, dávajíce přednost vlastnímu nepředpisovanému nazírání a výrazu. – Závadova Panychida byla zde vzorovým příkladem.