Návrh sítě

Topologii místní sítě LAN lze zobrazit jako graf, jehož uzly jsou switche (mosty) a kabely s koncovými segmenty. Úkolem protokolu je přerušit všechny redundantní spoje tak, aby zůstala zachována kostra grafu (spanning tree). Správce sítě může ovlivnit, jaké spoje se pro kostru grafu vyberou pomocí změny nastavení.

Routing (směrování)

Směrování označuje v informatice určování cest datagramů v prostředí počítačových sítí. Směrování zajišťují nejen routery, ale i koncové stanice (při vysílání) a jeho úkolem je doručit datagram (resp. paket) adresátovi, pokud možno co nejefektivnější cestou. Směrování zajišťuje síťová vrstva modelu ISO/OSI a je využíváno v lokálních sítích LAN i na Internetu, kde jsou dnes směrovány zejména IP datagramy. Síťová infrastruktura mezi odesílatelem a adresátem paketu může být velmi složitá, a proto se směrování zpravidla nezabývá celou cestou paketu, ale řeší vždy jen jeden krok.

Statické směrování

Při statickém (též neadaptivním) směrování nejsou za běhu stanice záznamy ve směrovací tabulce nijak aktivně měněny. Může je do ní zapsat správce počítače (typicky podle údajů poskytnutých správcem příslušné počítačové sítě) nebo jsou do tabulky zapsány při startu počítače. Záznamy mohou být uchovány v konfiguračním souboru nebo poskytovány například pomocí protokolu DHCP. Statické směrování typicky používají koncové stanice nebo routery v malých počítačových sítích (LAN), protože záznamy není nutné v průběhu činnosti zařízení měnit a nebo proto, že jsou záznamy jednoduché.

Dynamické směrování

Dynamické (adaptivní) směrování průběžně reaguje na změny v počítačové síti (přidávání nebo odebírání podsítí) a přizpůsobuje jim obsah směrovací tabulky. Podle způsobu, jakým si jednotlivá zařízení vyměňují informace o změnách v počítačové síti, lze dynamické směrování rozdělit do několika základních skupin (které se vzájemně prolínají a kombinují). Pro distribuci těchto informací mezi směrovači se používají různé směrovací protokoly .

Centralizované

V centralizovaném směrování posílají všechny směrovače informace, které vědí o stavu okolní sítě do jednoho centra. Řídící centrum sestavuje mapu sítě, vypočítá směrovací tabulky a rozesílá je směrovačům. Z pohledu směrovače je tento přístup velmi jednoduchý (pošle hlášení a za chvíli dostane směrovací tabulku). Navíc centrum má k dispozici kompletní mapu sítě, takže dokáže globálně určit optimální tabulky. Hlavním problémem centralizovaného přístupu je špatná škálovatelnost, protože zatěžuje přenosové kapacity sítě režijním provozem tím více, čím větší je obsluhovaná síť. Velikost sítě, kterou lze takto směrovat, je proto omezená. Dílčí problém představuje i synchronizace tabulek – směrovače poblíž centra je dostávají dříve. Při příliš velké síti může dojít k nesouhlasu tabulek z důvodu časového prodlení při aktualizaci. Centralizované směrování se proto nedočkalo širšího uplatnění.¨