Racek_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Anton Pavlovič Čechov

Racek

Výňatek

Umělecký text

Hřiště na kroket. V hloubce jeviště je napravo dům s velkou terasou, nalevo je vidět jezero, v jehož hladině se odráží slunce. Záhony květin. Je poledne. Vedro.

(Na kraji jeviště sedí ve stínu staré lípy na lavičce Arkadinová, Dorn a Máša. Dornovi na kolenou leží otevřená kniha)

ARKADINOVÁ (Máše): Pojďte si stoupnout.

(Obě vstanou)

Stoupněte si vedle mne. Vám je dvaadvacet a mě téměř dvakrát tolik. Doktore, kdo z nás dvou vypadá mladší.

DORN: Vy, samozřejmě.

ARKADINOVÁ: Tak … A proč? Protože pracuju, protože mám cit, žiju v neustálém shonu, ale vy sedíte pořád na jednom místě a nežijete… Já mám jedno pravidlo: nemyslím na budoucnost. Nikdy nepřemýšlím ani o stáří, ani o smrti. Co nás čeká, to nás nemine.

MÁŠA: A já mám takový pocit, jako že jsem se narodila už děsně dávno: táhnu svůj život za sebou jako nekonečný závoj… A často nemám chuť žít. (Sedne si) Samozřejmě, to všechno jsou hlouposti. Člověk se musí vzpamatovat, shodit to všechno ze sebe.

DORN (si tiše notuje): „Povězte jí, květy mé…“

ARKADINOVÁ: A potom jsem korektní jako Angličanka. Nepovoluju si, má milá, a vždycky jsem oblečená a učesaná, jak se říká, comme il faut. Abych si dovolila vyjít z domu, třeba takhle do parku, jenom v jupce nebo neučesaná? Nikdy! Proto jsem zachovalá, protože jsem nikdy nebyla cuchta, nelajdačila jsem, jako některé… (Založí si ruce v bok a prochází se po jevišti) Prosím – jako broskvička. Můžu hrát třeba patnáctiletou dívenku.

DORN: No, já přece jenom budu pokračovat. (Bere knihu) Zůstali jsme u obchodníka a u krys…

(překlad L. Suchařípa)

Výňatek

Neumělecký text

Kačer se snažil najít v Rackovi lidskou chuť a šanci žít šťastně

Pro realizaci textu asi nejznámějšího a nejsvětovějšího ruského dramatika Antona Pavloviče Čechova se tentokrát rozhodlo Jihočeské divadlo. Častá uvádění na celém světě stále a stále prověřují schopnost tohoto autora vypovídat o klíčových a palčivých problémech. Volba padla tentokrát na Racka, kterého již můžeme přiřadit k brilantním Čechovovským dramatům, nesoucím všechny typické známky osobitého stylu. Hovoří se zde o všedním, každodenním životě. Jakoby se nic zvláštního nedělo. Avšak tyto banality jsou uspořádány tak, že přes ně vystupují na povrch složité, tíživé otázky lidského bytí. Úkolů režie se ujal Jan Kačer, k scénické spolupráci byl přizván Luboš Hrůza. A právě řešení scén, zejména v prvních jednáních se jeví jako příliš ilustrativní, beze stop po snaze překonat otřelé přístupy. Poněkud lépe pak dopadly kostýmy Jany Břežkové, například v případě přitažlivých a okázalých šatů Iriny Arkadiny. Herci se vesměs snažili o hlubší psychologický výklad postav. Jsou však okamžiky, kdy zůstávají při povrchu, dochází k zploštění či zkreslení. Je potlačena rozrůzněnost a hlavně mnohopatrovost jednotlivých postav, a tím i vlastních dramatických situací. Kupříkladu sen Trepleva (Martin Kubačák) o novém literárním a divadelním umění působí příliš beznadějně. Nadměrná absence nadšení a síly obrušuje střet se zkostnatělým světem okolo. Naopak v závěrečném jednání je patrný jeho posun. Také jeho vnější změna pomáhá pochopit vnitřní přerod, jeho poznání i rezignaci. Plnému rozvinutí postavy však v tomto momentě brání jeho jevištní partnerka. Nina Zarecká (Adéla Kačerová) právě zde působí jaksi zjednodušeně. Její zanícení a okouzlení z prvních dějství se mění v silně prožívané až hysterické zoufalství. Je však v plné síle vysloveno hned na začátku výstupu, projev marnosti se pak stává monotónním. Irina Arkadinová v podání Daniely Bambasové se jeví jako naprosto přesvědčivá. Před divákem se otevírá defilé egoismu, strojenosti, honosnosti a koketérie, to vše podloženo strachem z neúspěchu, stárnutí. Avšak nezdá se být ohrožena ani Treplevem ani Zarečnou, ale pouze vlastní obavou či slovy svého bratra Sorina (Karel Charvát). Jeho vlastní tragédie je v inscenaci poněkud potlačena, Sorin se stává spíše zrcadlem Arkadinové. Také u doktora Dorna (Petr Šporcl) jde spíše o sekundování. To však lze v tomto případě vnímat spíše jako kladný příspěvek k celkové interpretaci. Trigorin (Alexej Pyško) je věrohodný ve svém odstupu a rezervovanosti vůči venkovskému prostředí. Méně průkazně vyznívá jeho odhalování vnitřního světa slavného umělce. Vyloží sice své pocity osamění a nepochopení, ale chybí niterná pravdivost. Obdobně působí i jeho vzplanutí k Nině Zarečné. Účinné se zdá být vyjádření ztroskotanosti Máši (Petra Hobzová), avšak co se týká motivace, lze tušit značné rezervy. Správce Šamrajev (Jiří Šesták) rázovitý a hutný už ve své podstatě dostává přesně tolik prostoru, kolik postava potřebuje. Jeho obhroublost a jednoduchost dostatečně vysvětluje až dojemnou touhu i ušlápnutost jeho ženy Pavlíny (Bibiana Šimonová). Rovinu jemné psychologie jak u jednotlivých postav, tak ve vzájemných vztazích nelze tedy považovat vždy za úplně zdařilou. Existenciální rozměr výpovědi, který se v tomto případě dá prostě formulovat jako snaha a šance člověka žít šťastně, má ovšem poměrně značnou sílu. V tom lze spatřit přínos provedení. Také pro svou citlivost lze inscenaci označit za nejzdařilejší práci Jana Kačera v Českých Budějovicích za poslední dobu. Bylo zprostředkováno setkání s klasikem, a to nikoli bez úcty k divákovi, ale zejména k autoru samotnému.