Samá láska_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – Vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Jaroslav Seifert

Samá láska

Výňatek

Umělecký text

Jarní

Slečno, sedíte u stroje v kanceláři,

na prsty vám jarní slunce září

a ruce se vám chvějí, ježíši kriste,

na procházku jistě chtěla byste.

Viďte, život je nadmíru krásný,

lavička v parku je sice hodně tvrdá,

když ale člověk miluje, celou duší básní

a ani tím tvrdým dřevem nepohrdá.

Já vím, milovat není jen tak,

člověkem příboj lásky sem tam hází,

chviličku letí vzhůru do oblak,

sluneční paprsek ho doprovází,

najednou ale země neúprosná tíže,

nazpět ho dolů srazí

a tvrdá skutečnost ho k zemi víže;

z toho si nic však nedělejte, za chvíli prudce

ku hvězdám vzletíte, padajíc do náruče,

neboť jste mladá, je vám dvacet let

a v době té je každá veselá láska smutná,

neboť láska je jako celý svět:

je sice hořká, ale sladce chutná.

A jestliže mně věříte a mohu vám dát

radu přátelskou a pravou,

nebojte se, slečno, nikdy milovat;

a políbí-li vás někdo ve tvář pravou,

nastavte levou.

Neumělecký text

Seifertův literární debut je velmi těsně spjatý s programem, který formuloval Karel Teige a který můžeme shrnout do pojmu „nové proletářské umění“, na něž v roce 1920 přísahali téměř všichni významní čeští mladí literáti, umělci, divadelníci i architekti. [...]

Jimi proklamované, kolektivně a mezinárodně koncipované „umění budoucnosti“ mělo být především „nové“, přiměřené dynamice a simultaneitě „věku techniky“, tedy nové ve výrazových prostředcích a tvarech. Seifertovu první básnickou sbírku, Město v slzách (1921), tehdy veřejnost přijala jako jakýsi manifest tohoto „nového proletářského umění“. (Údajně) skutečný syn proletáře v něm totiž pozvedl svůj (zdánlivě) neškolený hlas, aby – s porušením veškerých formálních pravidel a s přímočarou naivitou spojenou ovšem s velkoměstskou mazaností vsadiv na hovorovou frazeologii – vyjádřil své světské každodenní sny o okolním světě a “velké revoluci“, která přinese štěstí. Už druhá sbírka, Samá láska (1923), ovšem spolehlivě ukázala, že za Seifertovým nápadně bezproblémovým, spontánním výrazem se skrývá pořádná porce vědomé literární sebestylizace: Seifert tu rafinovaně smíchal nejrůznější jazykové roviny – rázný předměstský žargon, bombastickou rétoriku politiků, ornamentální květomluvu symbolistů i žurnalistická klišé. Ve svých verších využil prvků pouličního folklóru (odrhovačky, morytáty), verbalizoval triviální exotiku obrazů „celníka“ a svátečního malíře Rousseaua i plakátovou expresivitu lidových barevných ilustrovaných tisků. Čeští přívrženci sovětského Proletkultu i futurista S. K. Neumann, příznivec mladého Seiferta, ostatně tuto vědomou literární stylizaci rychle rozpoznali a odsoudili ji jako „formalismus“ a “ideologickou koketérii“.