Vladislav Vančura - Rozmarné léto1

VLADISLAV VANČURA

Vladislav Vančura (23. června 1891, Háj ve Slezsku – 1. června 1942, popraven za heydrichiády v Praze[1]) byl český spisovatel, dramatik, filmový režisér, původním povoláním lékař.

Narodil se v Háji ve Slezsku. Jeho otec se dlouhou dobu nemohl uplatnit, a tak se často stěhovali. Dětství prožil na venkově, kde získal lásku k přírodě a koním. Byl velmi hrdý a nepoddajný, takže jeho studijní výsledky nebyly příliš dobré. Na vysoké škole studoval nejdříve práva, ale po těžké nemoci matky přestoupil na medicínu. Pracoval jako lékař ve Zbraslavi.

Byl členem a prvním předsedou Devětsilu (1920), přívrženec poetismu, ve třicátých letech byl členem Levé fronty. Od roku 1919 publikoval v mnoha časopisech – Červen, Kmen, Host a Panorama. Od roku 1921 byl členem KSČ, ale jeho dílo nelze označit, na rozdíl od tvorby jeho mnohých současníků, za komunistickou agitku. Z KSČ vystoupil v roce 1929.

V roce 1924 působil v období března až května jako divadelní kritik v deníku "Československá samostatnost", později přejmenovaného na "Národní osvobození", kde převzal místo po Jindřichu Vodákovi, který odešel do divadelní rubriky "Českého slova". Kritiky podepisoval šifrou -jv.- nebo -W-. Celkově zde připravil 21 divadelních kritik.

Byl rovněž členem redakční rady Družstevní práce, kde mimo jiné vyšly i jeho Obrazy z dějin národa českého.Byl předsedou české filmové společnosti.

Za okupace vedl spisovatelskou sekci Výboru inteligence – ilegální odbojové organizace při Národním revolučním výboru. V květnu roku 1942 byl zatčen a 1. června na Kobyliské střelnici popraven.V roce 1946 byl in memoriam jmenován národním umělcem.

Literární dílo

Jeho prozaické dílo je ovlivněno první světovou válkou, expresionismem, obsahuje celou řadu experimentů – hledá nové způsoby vyjádření. Pro jeho díla je typický specifický jazyk a sloh, který napodobuje větnou stavbu staré češtiny, usiluje o zvukomalbu. Jazyk Vančury je celkově bohatý.

Typické znaky

Archaická slova a knižní výrazy spojuje s lidovou mluvou. Větná stavba je zastaralá, užívá složitá souvětí, zdůrazňuje jimi důležitost daného okamžiku. Tento jazyk dává dílům monumentální ráz. Děj je potlačován, důležité místo má vypravěč, který vyjadřuje svůj názor k ději, přerušuje vyprávění a oslovuje čtenáře, hodnotí chování postav. Části příběhů připomínají filmové scénáře. Opěvuje život, zdůrazňuje prožitky, detailně vyjadřuje náladu, barevnost příběhu, city.

Romány

• Dlouhý, Široký a Bystrozraký - povídka

• Pekař Jan Marhoul (1924) Pokus o moderní mýtus (viz James Joyce) se sociálním zaměřením. Hlavní postava je laskavý a hodný pekař. Jeho dobrota se projevuje přesně podle socialistických představ – dává lidem na dluh, pomáhá všem. Nakonec zkrachuje a jemu nikdo nepomůže. Končí zpět v Benešově, kde se nechá zaměstnat v Pánkově pekárně. Před smrtí Marhoulovi slibuje jeho syn, že dokončí studia a stane se děkanem. Děj je zasazen do Benešova. Toto dílo je jakousi oslavou chudoby.

• Pole orná a válečná (1925) V tomto románu V. Vančura začal experimentovat s jazykem, což místy klade velké nároky na čtenáře. Tento román, který je ovlivněn první světovou válkou, nemá jednotný děj, ale skládá se z řady epizod, které nemají věcnou ani jinou souvislost. Vytváří tu dva světy, které staví do protikladu – mírový vesnický a válečný. Vančura chce ukázat, jak válka převrací životy lidí. Ukazuje tak, že i zlodějíček a ničema se může stát hrdinou - neoslavuje jeho hrdinství, naopak je vyzdvihován fakt, že je oslavován ničema.

• Rozmarné léto (1926), filmová adaptace v r. 1967 (režie Jiří Menzel).

• Marketa Lazarová (1931) V tomto díle je důraz kladen na jazyk a atmosféru a teprve až pak na děj. Osnovou je baladický příběh plný lásky. Jde o vystižení atmosféry a vylíčení prudké lásky. Dějovým pozadím je středověk 15. stol., je líčeno nepřátelství dvou loupežnických rodů Lazarů a Kozlíků. Marketa se zamiluje do Mikuláše Kozlíka a z této lásky se nakonec oba rody spojí. Za tuto knihu obdržel v roce 1931 státní cenu. Na motivy této knihy byl v roce 1967 režisérem Františkem Vláčilem natočen film

• Útěk do Budína (1932), Luk královny Dorotky, Konec starých časů