Vybouřené smutky_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Antonín Sova

Vybouřené smutky

Výňatek

Umělecký text

Naivní reliéf hladu

Pod opadlými vodami zčernala odumřelá pole,

mezi hnijícími klasy krvavé máky kvetou.

Tam pod horami jsme vyhladověli. Tam zrna jsme nesklidili.

V tom království nepojedli jsme ničeho.

Minulo mnoho dní, mnoho dní přešlo přes naše chatrče,

teď schouleni u prahů hryžeme si prsty,

řev náš burácí zděšeně po černých lesích,

co svíjíme se otráveni černou bolestí,

co podepřeni o zeď blábolíme,

co nehty hryžeme syrovou hlínu.

Tam, povídali, v sousedství dole u řeky jsou

na dlouho syti,

tam ještě tři krysy hrabou kdes v chatrči pod podlahou.

Oh, ho, ho, ho, ho!

Každý den roste předtucha příchodu Jeho

na sinavě zelenavém nebi,

dýmavě roste, roste, roste.

A ptáci houfně křičí, zdvihajíce se v kroužení,

do oken bijí křídly zděšeně,

nad prvním mrtvým Miserere 1 zpívají

rozvleklé, sychravé, zvlčilé podzimní větry.

Ještě však nikdo nejede na černém oři.

Ale teď! První cizinec uhání zbaběle kolem oken,

kolem prázdných sýpek,

šíleně uhání, vtisknuté roucho do tváře,

a nechce se dotknout suchých prstů natažených k němu,

jen pátrá v bezmasých našich lících

a nepotřebnou svou loutnu strachem odhazuje.

A za ním, za ním od hor posněžených

jak vlny by na sebe třískly a stříkaly nad hroty sosen,

On, ohlušující se valí a dere se otvory do oken

a údolí naplňuje hnijícím puchem

a staví vrstvy mrtvol do obrovských pyramid

do nebe volajících.

Příšerné ticho uzrává, nehne se, kamení...

I tam v sousedství u řeky umlkli.

I ty tři krysy ztichly pojednou pod praskavě chrastící podlahou.

Oh, ho, ho, ho!

Neumělecký text

A ještě jen poznámku o umělecké hodnotě těchto knih, Vybouřených smutků a nejlepších čísel knihy Ještě jednou se vrátíme. Znamenají i umělecký vrchol rozvoje Sovova: v nejlepších jejich číslech dobyl si více i než svoji expresi, dobyl si, stvořil si svůj styl – styl stejně silný jako jemný, sugestivní i výmluvný, znamenitě uzpůsobený za nástroj k zachycení vnitřních horeček a vizí. Přeložen do techniky verše zněl jeho problém často: stvořiti si takzvaný volný verš.

Volný verš, má-li býti opravdu veršem a ne prózou, musí býti rytmický, ano musí býti cítěn a tvořen jemnějším a podrobnějším rytmickým svědomím než uzavřený verš starý: verš pevný nese do jakési míry básníka, verš volný musí nésti a říditi stále básník sám. To znamená: básník musí ho rytmovati a instrumentovati daleko častěji: od představy k představě, od dojmu k dojmu, od obrazu k obrazu, od fráze k frázi – za báseň několikrát. To, čemu se říká volný verš, jest tedy stejně zákonné jako verš uzavřený, ale zákonnost ta musí se nalézati znova a znova.