Severská a slovanská mytologie

Severská mytologie

• souhrn pověstí, legend a představ o hrdinech, bozích, vzniku, účelu a konci světa pocházející od germánských kmenů obývajících Skandinávský poloostrov a jeho okolí. Jedná se např. o Nory, Švédy nebo Dány, které spojuje společná vikinská minulost. V širším smyslu jde o staré náboženské představy společné všem germánským kmenům, tedy např. i Anglům nebo Sasům. Ti však přijali křesťanství mnohem dříve než seveřané.

• vedle řecké mytologie se dochovala jako jediná z Evropy v poměrně autentické formě. Je to v podstatě mytologie vikinského období (9. - 11. století), kdy Seveřané na rozdíl od svých západních sousedů, Anglosasů a Němců, byli ještě pohané. Písemně se však zachovala pouze na Islandu díky tamní specifické společenské situaci a také díky tomu, že Islanďané přijali křesťanství z ryze pragmatických důvodů: chtěli zůstat jednotní a vyhnout se násilné christianizaci norským králem. Křesťanstvím se civilizovali, naučili se písmu, seznámili se s literárními žánry Evropy, legendami, kronikami, rytířskými romány, přitom si však zachovali úctu k staré, pohanské tradici. V 13. století neznámý Islanďan sebral a zapsal ústně tradované mytologické a hrdinské písně a jiný, skald, dějepisec a politik Snorri Sturluson, mýty převyprávěl v próze.

Slovanská mytologie

• Slovanské mýty o počátku světa poznáváme až z novověkého folklóru. Proto představují směs původních tradicií, spolu s tradicemi křesťanskými. Jsou artikulovatelné prostřednictvím dualistických obrazů. Na počátku působí dvě protikladné sily, dobra (zastoupeného bohem) a zla (zastoupeného ďáblem). Jedná se o myšlenku součinnosti boha a ďábla při tvoření světa. Na počátku všeho povstává z aquatického chaosu. Když se bůh rozhodne stvořit Zem, potřebuje k tomu bahno až z dna praoceánu. Když bůh představuje pozitivní, dobrotivou bytost, je příliš lehký na to, aby se mohl na dno ponořit, proto tam posílá ďábla, kterého tíha jeho zlé duše stáhne až na dno. Podaří se mu to až na potřetí. Vynese na povrch bahno, no trochu z něho si ukryje v ústech a když bůh tvoří Zem, ďábel toto bahno vyplije. Boží dílo představuje dokonalost a dobro, pokud bahno vyplivnuté ďáblem reprezentuje zlo a nedokonalost ve stvoření.

• Zatímco česká předkřesťanská mytologie se nezachovala, o mytologii zejména Polabských Slovanů je toho známo dost. Jediným pozůstatkem české mytologie jsou zakladatelské mýty rodu Přemyslovců, zachycené především v Kosmově Kronice české a v Jiráskově Starých pověstech českých.

• Často se uvažuje o tom, že Perun byl bohem všech Slovanů, a to bohem nejvyšším. Existuje řada úsloví s Perunem nebo Paronem, od jména Perun bývají odvozeny místní názvy, u Polabských Slovanů byl čtvrtek označen jako perendan, peründan, takže bůh Perun musel být znám na dosti velkém území. Bůh stád a hospodářství Veles, bůh úrody a slunce Dažbog.

• Krom Peruna ctili Rusové a patrně i jiní Slované na Balkáně a v Čechách boha Velese nebo Volese, boha stád a snad i hospodářství vůbec.

• K slovanskému náboženství patřily nejen sochy a sošky bohů v lidské podobě, ale i zvířecí idoly nebo oběti zvířat. K náboženským představám Polabských a Pomořanských Slovanů patřil kůň, s jehož pomocí se věštilo. Kultovní význam mají patrně i různé sošky koníků, dřevěné, olověné či z jiného kovu. Ke kultovním účelům sloužila slepičí vejce nebo celé slepice, kohouti či kuřata ukládaná do hrobů jak v podobě předkřesťanské, tak i po přijetí křesťanství.

• V lidové kultuře a lidové víře přežívali nižší bohové, démoni a bytosti jako rusalky, diblíci, můry, divé ženy, víly , vlkodlaci, upíři, diví muži, skřítci. Byly to bytosti dobré i zlé, příznivé i nepříznivé, které bylo možno získat nebo také rozzlobit. Funkce pohanských bohů převzali někteří svatí, u východních Slovanů je to např. Ilja Hromovládce - Perun a sv. Blažej - Veles (ochránce stád).

• Také různé magické a šamanské praktiky, léčení či zaříkávání měly kořeny v původních pohanských představách. Vyhánění hadačů a čarodějů se v písemných pramenech objevuje ještě dlouhou dobu po přijetí křesťanství. Čarování a hádání byly obecnými praktikami v lidové kultuře. Také víra v amulety, v šťasné a nešťastné dny, ve znamení či sny se tradovala od pradávna.