Moderní směry konce 19. století ve světovém umění a literatuře
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
12. Moderní směry konce 19. století ve světovém umění a literatuře
19. století bylo z širšího hlediska dobou úspěšného rozvoje. Převládal racionalistický optimismus, pozitivizmus, víra v absolutní hodnoty vědeckého poznání. Koncem století však nastala změna. Právě onen prudký vývoj moderní společnosti, který vnesl do života rychlé tempo, složitost, nejistotu, bezohledné soupeření, způsobil všeobecný pocit krize. Liberální společnost 19. století a její kultura, morálka, hodnoty a ideály jsou kritizovány a odmítány. Doba je vnímána jako ukončení její epochy. Vyjadřuje to i pojem fin de siécle (konec století). Staré uznávané hodnoty se rozložily, šíří se pesimismus, únava, beznaděj, obavy z budoucnosti. Roste odpor vůči společnosti, radikalizace, hl. mladší generace, politická diferenciace. Ve vědě i v umění dochází k přehodnocování. Roste pluralita proudů, směrů, názorů. Jsou narušeny tradiční představy o světě, přírodě, společnosti, člověku (krize tradičnosti). Daří se individualismu a iracionálním myšlenkám (mystika, spiritualismus). Vliv na myšlení mají např. němečtí filozofové Friedrich Nietzsche a Arthur Schopenhauer. Nietzsche – krajní individualista, klade důraz na aktivitu, vůli (k moci) – ve smyslu ovládat sebe sama, být k sobě tvrdý. Člověk je dle něj nejistý nebezpečný článek (fáze) na cestě mezi zvířetem a nadčlověkem, má 2 možnosti: jít dopředu či zpět; a zde právě biologický živočišný pud, instinkt (ne rozum) velí usilovat vůlí, aktivitou o to, aby dospěl ve vývoji až k nadčlověku, ten teprve bude pánem všeho, člověk je jen červ… Proto útočí Nietzsche na křesťanství – dává mu za vinu, že člověka oslabuje, tím že přichází se soucitem ke slabším, s láskou ke všem bližním apod. Netajil se nesnášenlivosti k slabým jedincům. Odmítal demokracii jako vládu slabých. Díla: Soumrak bohů, Tak pravil Zarathustra.
Schopenhauer – konstatuje, že tvůrcem všeho a hnacím impulsem všeho je vůle. Chápe tedy vůli jako všeovládající podstatu světa.
Moderní umění konce století chtělo být nezávislé, svobodné, nechce sloužit společnosti, stojí proti ní, odmítá zobrazovat a kritizovat, co vnímáme smysly (jak to dělal realismus), chce poznávat svět novými uměleckými prostředky (viz v jednotlivých směrech). Proto je velmi diferencované (současně vzniká několik nových směrů). Soustřeďuje se na vnitřní život člověka, na jeho senzibilitu (citlivost na podněty), klade důraz na formu, na individuální osobité vyjádření bez falešných zábran morálky. Vypjatý individualismus vede umělce až k pocitu nadřazenosti, uzavřenosti nebo ke vzniku umělecké bohémy, která i způsobem života provokuje.
Moderní umění konce 19. století představuje počátky modernismu, který se pak naplno rozvinul ve 20. století, zejména v 1. polovině; po druhé světové válce lze říci, že modernismus doznívá asi do 60. let, kdy nastupuje postmodernismus.