Sikora_Daniel-Denikovy_zaznam_2-2

samotnou,  kde  mám  nyní  praxi,  jelikož  s přesvědčením  vím,  že  chci  v budoucnu  učit  úplně 

někde jinde, a to v našem regionu. Praxe na základních školách v Brně považují opravdu spíše 

vyloženě  jako  jakési  startovní  cvičené  pole,  kde  jaksi  nemám  ani  potřebu  například  znát 

jména žáků. 

Možná pro mě zatím vůbec není tak těžké vést již samotnou výuku, jako spíš příprava 

na ni a pak především samotné kritické zhodnocení mnou řízené hodiny učiteli. 

Co se mi však poměrně nelíbí, je, když mi učitel nejdříve v samotném vyučování řekne, 

že  mi předává slovo, a tedy  nechává  mě  v tom sám, avšak  i přesto mi pak do mého projevu 

stále zasahuje. 

Na jednu stranu samozřejmě chápu, že chce, aby byly používány jeho techniky či způsoby, na 

druhou stranu mě to však v ten moment poměrně vyvádí z koncentrace. Především mi přijde, 

že si protiřečí, když mi nejprve řekne, že to nechává na mě, ale pak si stěžuje, jak jsem mnohé 

věci zpackal. 

Mým  názorem  hold  je,  že  jsme  stejně  každý  jiní,  každý  máme  jakýsi  svůj  přístup 

k věcem.  Jenže  určitě  se  mi  když  to  u  někoho  vypadá  tak,  jakoby  dával  najevo,  že  zrovna 

právě ten jeho přístup je ten univerzální a správný. 

V takových chvílích si hold opravdu říkám: „Promiň, ale já opravdu z nebe nespadnul.“