Balada z hadrů_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Jiří Voskovec - Jan Werich

Balada z hadrů

Výňatek

Umělecký text

OBRAZ TŘINÁCTÝ

Výslechová síň v pařížské věznici

(Villon v okovech stojí uprostřed scény, v pozadí hustě zamřížovaná stolice pro vyslýchajícího, ze které mluví Prévôt, vedle mříže stojí Kat)

Villon, Prévôt, Kat. Pak Kateřina

Prévôt (po celou scénu je slyšet jen jeho hlas, neboť za mříž není vidět)

Mistře Františku Villone, já, prévôt města Paříže, odsuzuji vás jménem krále, že jste se provinil proti královským zákonům a nařízením, hrubě uraziv pana purkmistra a dámu Kateřinu de Vausseles. Toto se vám za vinu klade.

Villon (se dá do smíchu)

Provinil jsem se, ne proti králi, ale proti sobě, tím, že jsem tak dlouho věrně sloužil té, která, než by mně řekla: Nechci tě, raději mi lhala. Já věřil, že popel je mouka. Po slunce západu, to prý je jasný den. Podívej, sníh, jaký je černý; já, hlupák, přitakal. Bylo by stačilo, kdyby řekla: Ne…Nic není snazší, pane, než věřit tomu, koho máme rádi. To jsem to samou láskou chyt. Nalít jsem, Srdce na hadry. A je-li vám ten trest malý, prosím, odsuďte mne.

Prévôt

Obviněný, mluvte k věci.

Villon

K věci? Tak řeknu za vás, co si myslíte. Františku Villone, provinil ses tím, že ses narodil básníkem. Tvoje vina, že myslíš a že říkáš nahlas, co si myslíš. Jak my tě jednou oběsíme, abys nemohl myslet a abys nemohl mluvit za ty, kteří se nechtějí spokojit svou bídou.

Františku, už tě nepotěší,

Že Francouz jsi a ze vsi zdejší.

Teď oprátku ti na krk věší.

No, pozná krk, oč že je zadek těžší.

Prévôt

Obviněnému nepodařilo se přesvědčiti soud o své nevině, a proto odsuzuje se jménem královým k veřejnému výprasku. Bude mu vysázeno padesát ran pod okny dámy, kterou urazil. To pro výstrahu a pro spravedlnost!

(Vyjde za mříže, za ním Kateřina, která si ještě upravuje rozepjatý šat. Prévôt jí nabídne rámě a odcházejí. Kateřina na odchodu hodí Katovi váček peněz. Odejdou.)

Výňatek

Neumělecký text

Představíme-li si Francii na začátku 15. století, kdy tzv. stoletá válka rozvrátila hospodářský život země, kdy slabošská vláda Karla VII. ještě pomáhala již tak hlubokému rozkladu církve a kdy lid krutě doplácel na zločinnou neschopnost vládnoucí třídy, nalézáme spoustu divadelně vděčných analogií se současnou dobou.

V této době, kdy v západní Evropě končila perioda středověké mystiky gotické civilizace, lámaly se poprvé principy křesťanské rezignace a na jejich místo nastupoval renesanční kult svobodného člověka. Je to doba komplikovaného a krutého zlomu. Smrt, která až dosud byla v křesťanském světovém názoru pokládána za radostné vysvobození z pozemského plahočení, mění barvu. Stává se zlým snem renesančních rozkošníků, kteří sice už žijí pohansky, ale jsou dosud obklopeni gotickým dekorem, v němž kostlivec volá k stejnému osudu Císaře i Slepce, Papeže i Žebráka, Nevolníka i Rytíře.