Boží muka_V001_o

„Copak ten váš pták žere boty? Nebo si v nich dělá hnízdo? Malý pták botu neunese a velký se do ní nevejde. To se musí řešit obecně. Já myslím, že to je šlépěj, a když nepřišla po zemi, musela přijít shora. Vy si myslíte, že to udělal pták, ale je možné, že to přišlo třeba – – z balónu. Snad se někdo pověsil na balón a šlápl jednou nohou do sněhu, aby si udělal ze světa blázna. Nesmějte se, mně samotnému je nepříjemné vysvětlovat to tak nuceně, ale – – Byl bych rád, kdyby to nebyla šlépěj.“ A oba se pustili za ní.

Neumělecký text

Je-li pak dosti patrné, že „Šalda a nejmladší“ je kapitolka, která si svou vlastní zajímavostí sice docela postačí, ale která zároveň sebe samotnou i převádí na kapitolku jinou a další a paralelní, totiž „Šalda a Karel Čapek“? Pokud je tenhle nový odstavec literárněhistorickým dokumentem, začal už někdy roku 1913 výměnou jedovatostí mezi Šaldou (Česká kultura r. I.–II.) a třiadvacítiletým Čapkem (Přehled, XI–XII), a již tehdy se polemizuje o generace. Sluší se vědět, že Šaldu neměl Čapek rád od svých gymnaziálních let. Když roku 1916, tedy ještě za války, frenštátský František Tučný vydal brožuru F. X. Šalda čili problém českého umění, novopečený a ještě zelený doktůrek tu příležitost zrovna uvítal, Tučného v Lumíru (1917) recenzoval a v recenzi charakterizoval Šaldu jako odtažitého platonika, živého ze samých „sublimátů“ a beze smyslu pro skutečnosti „blízké a denní“; tím je v něm prý dán jednak vypjatý individualismus a formalismus, jednak nadceňování hodnot nadosobních a náboženských. Tohle ohrnutí nosu měl sedmadvacítiletý u padesátníka schováno a dočkal se oplátky za půjčku brzo, netřeba pochybovat, že Šaldovo uvítání obou samostatných debutů bratří Čapků, Karlových Božích muk (1917) a Josefova Lelia (1917), v Kmeni (roč. I) v listopadu 1917 až únoru 1918 bylo odpovědí: Šalda výborně postřehuje, že Karel je zneklidněn metafyzicky, že jde za tušením tajemného nehmotného smyslu života, že touží po pokynu Božím; ale že věren své povaze, zatím vyjádřené už i programově, chce ilustrovat svoje tušení a vábení konkrétním příběhem z daného všedního života normální a civilní lidské bytosti, obyčejného člověka; jenomže, běda, nedaří se mu to, prý jeho konkrétnost a každodennost je didaktická, formulková, spíš esejistická než básnická, učebnicová a rozumová, jeho umění je mozkově řízené, jeho příběhy vydumané, metodické, konstruované mozkově a neosobně. Tak! Tak se šípy před necelým rokem vyslané proti Šaldovi obrátily proti vlastnímu původci, a jsou to tytéž šípy […] do jaké míry se tu výtka včera činěná Šaldovi z abstraktnosti a nedostatku konkrétnosti vrací Čapkovi: Vy, a konkrétní?! A jakpak ta vaše konkrétnost vypadá? Je abstraktního chovu za studena! Buď jak buď, karty jsou rozdány, střelivo argumentů připraveno a uskladněno, přípravy pilně pokračují, ještě zbývá hlavně mobilizovat spojence, rozdělit jim úkoly, dostavět poslední hraniční opevněné pozice.