Candide_V001_o

LN Pro české publikum je Bernsteinův Candide prakticky neznámý – v roce 1980 jej česky hrála brněnská zpěvohra v Mahenově divadle. Čí to byl nápad jej uvést ve Státní opeře a jakou verzi jste zvolili?

Oslovil nás přímo Candide, když jsme si v sedmnácti přečetli Voltaira a o pár let později ve Vídni na výletě s bratrem našli nahrávku Bernsteinovy verze, kterou jsme si zamilovali. Léta uplynula a my jsme přišli za vedením Státní opery s nabídkou a zároveň prosbou, jestli by neměli zájem inscenovat Candida s námi. Naštěstí jsme narazili na vstřícné jednání. Z množství úprav, jimiž dílo od svého vzniku v roce 1956 prošlo, jsme použili tu poslední, tzv. definitivní, kterou Bernstein redigoval těsně před svou smrtí a kterou vydal Deutsche Grammophon na onom cédéčku.

LN Základem Bernsteinova Candida je Voltairova filozofická povídka. Svět od doby francouzského osvícenství přivykl hrůzám přesahujícím ty, kterým byl jeho hrdina vystaven. Co je pro vás na Candidovi stále přitažlivé?

V žádném případě nejde o nějaké suchopárné filozofování a zhudebnění. Voltaire i Bernstein mají schopnost zaujmout na první moment, takže máte pocit rozpomínání se na něco, co znáte. Voltaire pro nás zůstává sympaticky vzteklý chlapík, který polemizoval s Leibnizovou filozofií nezměrného optimismu a dokonalosti. Někdy ne zcela objektivně, nicméně vzniklo z toho skvělé, stále aktuální dílo, konfrontující optimismus s realitou života. Zdá se, že jsme ale stále nepoučitelní. A Bernstein skládal Candida jako „osobní milostný dopis“ určený evropské hudbě všech možných žánrů, je to velice lehce srozumitelné s muzikálovým střihem a rytmickým členěním. Oba byli schopni nahlížet na vážné problémy s nadhledem, s vědomím souvislostí. Protože je důležité a zábavné sledovat text, zpívá se v anglickém originále, ale mluví česky. Samozřejmě s překlady na titulcích.

LN Candide se odehrává na zvláštních místech - na zámku ve Vestfálsku, mezi bulharským vojskem, v Lisabonu po výbuchu sopky, v Paříži, v Buenos Aires, utopickém Eldoradu, Benátkách, Cařihradu. Jak jste si s tím scénicky poradili?

Právě náročnost inscenování nás hodně baví. Konkrétní prostředí jsou založena na jednotném stylu velké ocelové konstrukce, protože i přes různá atraktivní místa není možné - a ani podstatné - vtěsnat na jeviště všechno. Podstatné je, co se děje, ne kde. Realita života, ta hrůza je nakonec všude stejná.

LN Candide bývá označován jako muzikál, ale hraje se i v kamenných operních domech. Vy kombinujete obsazení muzikálového zpěváka Jiřího Korna s operními pěvci. Co z toho vyplývá?

My se Candida snažíme inscenovat jako operu. Sám Bernstein žánr nijak nespecifikoval a říkal, že „všechny žánry jsou dobré, kromě žánru nudného“. Pro postavu Panglosse, která má v díle výjimečné místo - hodně mluví, má spoustu hereckých akcí a musí i zpívat – jsme navrhli Jiřího Korna, což vedení opery akceptovalo. On sám sice říká, že stát na jevišti Státní opery v něm vyvolává velkou úctu, tíživou odpovědnost, ale role ho nesmírně nadchla a neuvěřitelně na tom pracuje. Považujeme to za dobrou volbu.