Cesta k mrazu_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – Vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Jiří Orten

Cesta k mrazu

Výňatek

Umělecký text

Na plný hlas

Já nejsem prach! Lampa ať za mne svědčí,

lampa a světlo dne.

Povětřím víří smrt. Předstírá nebezpečí.

Smrt, lůno neplodné,

víří a zmítá se. To ona obrací se

v svou prvou podobu,

to ona překřičet chce hlas, jenž zní jí cize,

to ona s úděsem se klade do hrobu.

Zahrady pomřely. Je zima. Z jejích dlaní

dech jedu upíjím. Pálí jak kořalka.

Ó Bože, Bože, slyš, přes všechno otloukání

nebudu dobrá píšťalka!

Neumělecký text

A dozajista lze tedy Ortena charakterizovat jako básníka bolesti a bolestí. Přehlídku jeho žalu v celém jeho průběhu i jeho žalů jednotlivých však ponecháme zase komukoliv: tato analýza musí být sice napsána, ale bude to přepis básní a deníkových záznamů, okomentovaný z biografie. Chceme jít opět spíše za nevšímaným, ale rozhodným odstínem, v němž leží vlastní Ortenova originalita a významnost. Neboť s básníky bolesti se dveře poezie netrhnou, a jeden je jako druhý. Neřekl o Ortenovi celkem nic, kdo ho pasoval na poetu generační či jiné bolesti; ale ten, kdo upozornil na tento pobuřující protimluv: Ortenovi se dostalo bolestí jako málokomu druhému, z důvodů časových, národních, osobních, o ničem jiném nemluví; a přitom je to člověk, jenž si bolesti vůbec nepřál, V ů b e c s i b o l e s t i p ů v o d n ě n e v á ž i l, v její takzvanou zušlechťující hodnotu nepříliš věřil, a ovšem se ani nedomníval, že je posláním člověka trpět! Pohorši to kteréhokoliv romantizujícího nebo dekadentizujícího bolestína, ale Jiří Orten měl za to, že smyslem člověka je b ý t š ť a s t e n! V krátkém projevu, jímž se účastnil debaty o své generaci, Poznámce o jedné myšlence (KM IV, str. 95), praví doslova: „ … ,Myslíš, že žiješ, abys netrpěl?' Odpovídám za ty, kteří citem oněměli: ,Ano, myslím si to!´… ,Nechte mne žíti,´ říká Unamuno, a (volně dodávám) nemluvte mi o smrti. Je-li smrt nutností, chci se jí bránit, chci se jí postavit s mečem v ruce, ústech i srdci. Brániti se utrpení. Je zlé a není očistné. Taková poezie, která si v něm libuje a nehledá z něho cestu ven, je ošidná, je lživá. Každé dobré umění, vzývající smrt, děsící se smrti a jejího bratra, bolesti, je protestem a bojem proti ní, protestem ovšem marným, ale marným s jakousi nepostihnutelnou nadějí, protože nevíme. Protože jsme strašlivě bezbranní před sebou samými i před těmi, s nimiž je nám souzeno žít...“ Ne, z tohoto básníka se mnoho argumentů o slabošství a citlivůstkářství jeho generace nenačerpá! Tak málo věřil v bolest, jejímž byl básnickým vyjadřitelem, že ji měl za balvan v cestě za sebou samým: „Ó Bože, Bože, slyš, přes všechno otloukání / nebudu dobrá píšťalka!“ (Na plný hlas, 18. 1. 1940, v Cestě k mrazu). A právě odtud – z nesmyslu bolesti hýřivě rozdílené po lidských cestách a naprosto neplodné – vyrůstá u Ortena zážitek absurdnosti. Bolest je absurdní. Je koukol.