Cín,olovo

Cín, stannum, 50Sn

Cín se vyrábí z minerálu kassiteritu (cínovec) SnO2 redukcí koksem:

SnO2 + 2 C → Sn + 2 CO

Vlastnosti

Tvoří tři alotropické modifikace: šedý cín, bílý cín, křehký cín.

Bílý cín je stříbrolesklý, měkký kov, tažný až na tenký drát. Je kujný, válcovatelný do tenké fólie – staniol. Není jedovatý. Je snadno tavitelný, odolný proti působení vzduchu, na kterém se pokrývá vrstvou SnO2, který ho chrání proti korozi, čímž ale ztrácí lesk. Cín je odolný proti působení vody, zředěných kyselin a hydroxidů. Reaguje s kyselinami i hydroxidy – má amfoterní charakter:

Sn + 2 HCl → H2 + SnCl2

Sn + 2 NaOH + 4 H2O → Na2[Sn(OH)6] + 2 H2

Reakcí s kyslíkem vzniká oxid cíničitý:

Sn + O2 → SnO2

Šedý cín vzniká při dlouhodobém skladování bílého cínu při teplotách nižších než 13,2°C. Cín se rozpadá na šedý prášek („cínový mor“).

Použití

Cín se používá k pocínování železných plechů, jako plech na konzervy, k výrobě staniolu nebo k výrobě slitin: bronz (Sn + Cu), pájka (Sn + Pb), liteřina (Sn + Pb + Sb), ložiskové kovy (Sn + Pb + Sb + Cu).

Sloučeniny cínu

Cíničité sloučeniny jsou stálejší než cínaté, které se snadno oxidují na cíničité, proto jsou cínaté sloučeniny redukční činidla. Cíničité sloučeniny jsou oxidační činidla.

Oxid cíničitý SnO2 je bílý, používá se k výrobě cínu a mléčného skla, bílých smaltů a glazur.

Sulfid cínatý SnS je hnědý, sulfid cíničitý SnS2 tvoří zlatožluté krystalky, které se používají jako barva na „pozlacování“, např. jmelí.

Olovo, plumbum, 82Pb

Olovo se získává z galenitu (leštěnec olověný) PbS pražením a redukcí:

2 PbS + 3 O2 → 2 PbO + 2 SO2

PbO + C → Pb + CO

Vlastnosti

Je to stříbrošedý měkký kov, dá se krájet nožem, není moc tažný. Je ale kujné a lze ho válcovat na plechy. Je lehce tavitelné, málo pevné a dá se dobře tvarovat. Špatně vede teplo a elektrický proud, pohlcuje rentgenové a radioaktivní záření. Na vzduchu se pokrývá vrstvou PbO, který se mění na PbCO3, tím se chrání před další oxidací. Reaguje s kyselinou dusičnou a octovou za vzniku ve vodě rozpustných solí dusičnanu olovnatého a octanu olovnatého. Nereaguje s kyselinou chlorovodíkovou a sírovou, vytváří se na něm ochranná vrstva. Olovo a jeho rozpustné sloučeniny jsou velmi jedovaté.

Použití

Olovo se používá jako jádro střel, k výrobě broků, na pláště kabelů a do olověných akumulátorů.

Při vybíjení olověného akumulátoru probíhá reakce:

Pb + PbO2 + 2 H2SO4 → 2 PbSO4 + 2 H2O

Olověné desky slouží jako ochrana proti záření v protiatomových krytech nebo ve zdravotnictví. Od dob starých Římanů až do konce první poloviny 20. století se z olova vyráběly vodovodní a kanalizační trubky. Olovo obsahuje řada slitin: pájka (Sn + Pb), liteřina (Sn + Pb + Sb), ložiskové kovy (Sn + Pb + Sb + Cu).