Čítanka jaro_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – Vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Jiří Orten

Čítanka jaro

Výňatek

Umělecký text

O malých dětech

O malých dětech které rosa chladí

o malých dětech kterým ptáci pějí

jak chytají je jak se smějí rády

zpívali bychom ve své beznaději

A malé děti spí a všechny oči skryté

jsou jako andělé z kterých se staly slzy

ó přítelkyně smutku kterak odpovíte

až půjdou kolem vás svou roztančenou chůzí

ty moudré dcerušky a moudří synáčkové

Na lůžkách plných snů se započala hra

a malé děti spí a po tvářích jim plove

měsíční paprsek co srdcem vyvěrá

Neumělecký text

Orten nezná přivlastňování si. Věci nejsou jeho. Naopak, on je „malých oblých věcí, / jež nepoznaly hran“. Ono zdrobňování věcí, zvířátek, dějů – ba i abstrakt – „slova-třmínky“ – a jejich polidšťování je u Ortena až dětsky univerzální.

Není však dětsky průzračné a nezkalené věděním. Jsou to zárodky konfliktního, ba paradoxního vědomí, jež Ortenovu pozdější tvorbu prostoupilo nesrovnatelně výrazněji: „O malých dětech které rosa chladí, / [...] / zpívali bychom ve své beznaději, „anebo „jak klas se otřásám“. Je tu spíš všudypřítomný pocit nebezpečí a ohroženosti, jak jej známe z postýlek dětí před usnutím, pocit nelogičtější o to, že právě děti jsou relativně nejbezpečnější, chráněné, neřkuli že nejvzdálenější smrti. A přece se před spaním úpěnlivě modlí, aby se ráno vzbudily, aby se v noci nic nestalo, domovu, rodičům ani hračkám. Úzkostlivá něha, zapřísahající se dobrota a poslušnost, již vyvolává vlastně podvědomý strach, obavy. – Podvědomý strach, obavy, jako by vyvolávaly i u Ortena onu „dětskou“ čistotu, něhu a utěšenost.

Na tomto místě by bylo jistě vhodné odhadnout, nakolik ovlivnily Ortena právě jeho rané dětské a rodinné zážitky. Pravděpodobně nezvykle idylické domácí poměry, klima, v němž mohla narůstat a zjemňovat se Ortenova choulostivá senzibilita, jeho křehká něžnost, až seismograficky reagující na každý podnět zvnějška. (Ne nadarmo se Orten, jako nikdo z českých básníků po něm, dovede „vciťovat“ do dívenek, jejich prepubertálních a pubertálních zmatků a rozpaků…)

Stálá potřeba teplého bezpečí, „dětská“ potřeba schoulit se do důlku na polštáři, schoulit se k mamince, je u Ortena tím naléhavější, čím neodbytněji naléhá vnější tlak a sevření. Tendence schoulit se do prvotního bezpečí ho nakonec stahuje nejen k mamince, ale tlačí ho ještě hlouběji, důsledněji: „do maminky“. Schoulit se do maminky – a tím i do sebe. (Viz klíčovou báseň „V mamince“.) Schoulit se, svinout do klubíčka, do svého nepamětného života, své existence před zrozením...

(A. Brousek, Podřezávání větve)