14. Romeo - Romeo, Julie a tma

11. Romeo, Julie a tma

Jan Otčenášek (1924 – 1979) byl český spisovatel, scénárista, autor hlasových her, jeden z významných tvůrců poválečné prózy. Narodil se v Praze a vystudoval obchodní akademii. Byl činný v ilegální skupině mládeže Předvoj. Od r. 152 působil v sekretariátě Svazu československých spisovatelů. Od r. 1960 se stal snovatelem z povolání. V roce 1973 začal pracovat jako dramaturg Filmového studia Barrandov. Hlavní myšlenkou díla je, že člověk má hledat své vlastní cíle a nepodléhat pohodlnosti, ale prázdné přizpůsobivosti. Zásadní otázka, jak se člověk vyrovnává se současnu dobou a svým okolím, byla pro něho vážnou otázkou, jak se člověk dokáže vyrovnat sám se sebou. Jan Otčenášek publikoval v Literárních novinách, Hostu do domu, Květech, Plamenu a Rudém právu. Je autorem řady filmových a televizních scénářů (např. Byl jednou jeden dům)

Mezi jeho další díla patří např. Kulhavý Orfeus, Plným krokem, Mladík z povolání, Víkend uprostřed týdne, Když v ráji pršelo

Autoři stejného směru např. J. Škvorecký – tankový prapor, B. Hrabal – ostře sledované vlaky, O. Pavel – Smrt krásných srnců

Literární směr:

Literární druh: epika

Literární žánr: novela

Literární forma: próza

Námět – námět Shakespearovy nešťastné lásky (život za 2. světové války, židi, koncentrační tábory v tomto případě Terezín)

Motiv – sebeobětování + láska za 2 světové války, něžný a milostný vztah uprostřed hrůz 2. světové války

Téma – láska chlapce a židovské dívky, zlost doby

Kompozice – kniha má 13 kapitol (+ úvod a záver), 13 symbolizuje neštastné číslo, volné spojení témat - vypravováno hlavní postavou studentem Petrem, dílo končí otevřeným koncem

Prostředí – děj se odehrává v Praze roku 1942. Začíná krátce před 27. květnem, kdy došlo k atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha.

Jazyk – dílo je psáno v er formě, převažuje spisovný jazyk časté dialogy (přímá řeč a polopřímá řeč se vnitřními monology), německé věty, je zde uveden i studentský slang, hovorová čeština - vlastní jména, oslovení, archaismy, lyrizace prózy, úvahy

př.

metonymie – tvář ztratila výraz, měsíc nahlíží oknem

přirovnání – srdce jako pumpa, staří lidé jsou jako staré domy

personifikace – co viděly zdi?, co slyšely?, smutné ulice

citově zabarvená slova – miláček, Pavlíček, blázínek , hlupáček

kontrasty – odvaha x strach, povaha hlavních hrdinů, v charakterech lidí

er forma - (= forma vypravování ve 3. osobě, v němž tzv. autorský vypravěč zaujímá postoj nezaujatého pozorovatele průběhu děje, zaznamenává psychické prožívání postavy, stav jejího nitra a může se tak sbližovat s vypravěčem v 1. osobě - zároveň vyprávějícím i prožívajícím)

Hlavní postavy a jejich charakteristika: