Albert Camus - Cizinec

Prokurátor prohlásí, že Mersaultův čin byl naplánovaný a že vůbec necítil lítost. Odsoudí Mersaulta

k trestu smrti, přesněji sťatí hlavy. Merslaut pak při přejezdu zpět do věznice kouká na město a

vzpomíná, co zažil. Těší se, až znovu dorazí na celu a vyspí se. Když čeká na svůj osud, lituje, že si

nepřečetl nějaké knihy o popravách a o útěcích z nich nebo před nimi. Přemýšlí, co všechno o nich ví

a co přesně ví o gilotině. Přemýšlí o různých technický detailech. Jakými možnými způsobi by mohl

systém gilotiny selhat. Vzpomíná také na to, jak mu maminka jednou vyprávěla o jeho otci, kterého

nikdy nepoznal. Vyprávěla, že se vždycky chtěl podívat na nějakou tuhle popravu. Když jednou šel, po

cestě domů pořád zvracel.

Mersault přemýšlí, jaký by to byl zvláštní pocit, kdyby sám své popravě utekl a chodil by se dívat na

popravy ostatních.

Během čekání na popravu je Mersaultovi několikrát nabídnuta návštěva kaplana, ten ji ale odmítá,

protože v boha nevěří. Jednou ho ale kaplan navštíví a řekne mu, že nic není jisté a všichni, kteří byli

jednou v Mersaultově pozici, se na něj nakonec obrátili. Mersault je ale smířen s tím, že zemře a

nepotřebuje tuto myšlenku nijak vyvracet. Kaplan se ho ještě ptá, jestli v kamenné zdi nevidí

vystupovat obličej boha. Mersault odpovídá, že ne. Jediné, co za ty měsíce v této zdi hledal byl obličej

Marie, který ale nenalezl. Kaplan ho začne otravovat a celý rozhovor skončí tím, že se kaplan zeptá,

proč mu Mersault neříká otče ale pane. Ten odpoví, že jeho otec není. Kaplan mu řekne, že se za něj

bude modlit. Mersault najednou začne křičet, aby se nemodlil, že o to nemá zájem. Má ve všem

jistotu a žil s jistotou, to jiní nemají. Nic nemá význam a každý bude jednou odsouzen. Každý jednou

zemře. Není mu nic do života ostatních, není mu nic do boha. Kaplana mu z rukou vytrhnou dozorci,

ten se otáčí a se slzami v očích odchází.

Mersault na chvíli usnul a probouzí se až v noci. Venku slyší sirény, ale už mu je to jedno, svět venku

už ho nezajímá. Začíná vzpomínat na svoji maminku. Začíná chápat, proč se maminka těšila, až začne

znova. Myslí si, že na pokraji smrti byla natěšená všechno prožít znova. Sám si připadá připravený

začít znovu (zemřít) a proto s ní teď soucítí. Cítí se šťastný a poslední, co si přeje je, aby na jeho

popravu přišly davy lidí, které ho přivítají pokřikem plným nenávisti, aby si nepřipadal tak sám.