DIVÁ BÁRA - NĚMCOVÁ

MYŠLENKY DÍLA
- popis společnosti rozdělené podle majetku
- kritika tehdejší morálky, pro kterou je nejdůležitější majetek a výše společenského postavení
- odsouzení jedince, který se odmítá ztotožnit s ostatními

KRITIKA A VLIV DÍLA
- dílo bylo kritikou přijato
- inspiroval se Halas, Dyk, Seifert a Hora
- Němcová slyšela vyprávět příběh a pak ho zpracovala

OBSAH
Na kraji vesnice Vestec žil pastýř Jakub, kterému zemřela žena, a jediné, co mu po ní zbylo, byla dcerka Bára. Když se Bára narodila, po vesnici se tradovala pověst, že ženě, která po klekáni bude mimo světnici, podstrčí Klekánice své divé dítě a to její odnese hluboko do lesů. Když sudičky viděly Báru, hned se po vsi rozneslo, že je to právě ona, dítě Klekánice. Její matku to trápilo tak, že krátce na to zemřela. Jakub zůstal sám se svou dcerou Bárou, která rostla jako z vody. Snad vším se odlišovala se od ostatních děvčat. Neparádila se jako ostatní dívky, každé ráno vstávala velmi brzy, aby otci pomohla vyhnat krávy na pastvu, chodila neupravená, protože na tom, jak vypadá jí ani nezáleželo. Pro ní bylo důležitější, zda-li pes Lišaj, její věrný a nejlepší kamarád, má dostatečný prostor pro běhání na louce a jestli kravky mají dost trávy. V zimě předla a tkala. Nebála se žádných strašidel a vodníků. Proto se naučila výborně plavat v nedalekém rybníce, ale věděl o tom jen její otec, pes Lišaj a Elška, Bářina kamarádka. Byly velmi dobré kamarádky. Elška obdivovala Bářinu tvrdost a Bára zase Elščinu ženskost a jemnost. Nikdy by však Bára nechtěla být jako Elška. Pobíhaly spolu po loukách a hrály si od ráno až do setmění. Nikdo z vesnice Báře neřekl jinak, než divá. Ale tomu, kdo se jí smál, dala Bára brzy za vyučenou. Přeprala kdejakého silného chlapce. Jediný chlapec z vesnice, Josífek, prahl po Báry srdci. Podstrojoval jí a chodil za ní, kam jen mohl. Měl ji velmi rád nejen za to, že když se zase chasa posmívala jemu za to, že je ryšavý, malý a nehezký, Bára se ho vždy zastala a přeprala je. Jednoho dne se Bára dozvěděla nepříjemnou zprávu. Když bylo Elšce 14 let, odjela k tetičce do Prahy. Tu dobu bylo Báře smutno, ale přišel den, kdy se Elška vrátila. Přijela až za 3 roky. Obě se navzájem obdivovaly jak se změnily a opět se staly velkými kamarádkami. Vyprávěly si zážitky, které se za tu dobu staly. Elška se ale začala chovat trošku divně. Bára se jí ptala, jestli ji někdo neublížil. Pochvíli se dozvěděla, že se v Praze u tetička Elška zamilovala do pana doktora. Ale Pepinka ji chce provdat za pana správce, kterého Elška samou nenávistí nemůže ani vidět. Byla nešťastná a velmi jí to rmoutilo, tak se se svým trápením svěřila Báře. Když přišel pan správce na námluvy, měla tam být i Bára. Nepřišla tam. Všem řekla, že je to proto, že se jí počínání Pepinky nelíbilo a tak že tam prý být nechce. Elška byla velmi smutná. Pan správce s panem farářem popíjeli a k ránu, kdy měl pan správce jít domů, doslechl se, že ve vsi straší mrtvá žena. Bára se samozřejmě na Pepinku nezlobila. Chtěla jen dát panu správci za vyučenou jako všem, kteří ubližovali někomu z jejích milých. Bára věděla, že správce je strašpytel a tak se přestrojila za smrtku a v lese ho přepadla a řekla mu, aby už nikdy nechodil za Elškou, jinak že je s ním šmytec. Za chvíli se ta zpráva rozlétla po vsi a všichni se vydali na smrtku. Pan správce jim řekl, kudy běžela a všichni se za ní vydali a chtěli ji potrestat. Když u rybníka viděli svlečené bílé roucho, které měla na sobě, domyslili si, že ta smrtka mohla být Bára, protože o té bylo známé, že umí velmi dobře plavat v rybníce a že se nebojí strašidel a vodníků. Všichni se shodli na tom, že jedinou možností pro Bářino potrestání bude strávená noc v márnici. Chtěli, aby se Bára začala alespoň trochu bát. Ale to se nestalo. Bára si tam lehla a čekala na svítání. Když Bára uslyšela Lišajův štěkot, rozveselila se a hned byla šťastnější. V noci přiběhl její otec, pastýř Jakub a čekal do rána u márnice. Za svítání šel kolem márnice myslivec a ptal se Jakuba, proč tu leží. On mu všechno vysvětlil. Zlobil se, jaký trest udělili Báře a osvobodil jí. Neváhal a vyrazil dveře od márnice. Pak se přiznal, že už delší dobu ji má rád a chce si jít vzít za ženu. Bára poznala myslivce, kterého měla ráda. Myslivec se Báry zeptal, má-li ho ráda a ta odpověděla ano. Do týdne byla veselka. Elška jim popřála mnoho štěstí a zdraví. Ten den ještě došel Elišce dopis od tetičky z Prahy a v něm bylo napsáno, že jí svěřuje všechen majetek, ale jen pod podmínkou, že si vezme za muže pana doktora z Prahy.