Literární interpretace - Kdo pije potmě víno

Šimon Žáček, 4. B

LITERÁRNÍ INTERPRETACE č. 20

1. Název díla: Kdo pije potmě víno

Autor: Jan Skácel

Základní informace o autorovi: Jan Skácel (r. 1922 – r. 1989) byl jedním z nejvýznamnějších moravských básníků všech dob. Narodil se v obci Vnorovy do rodiny pedagoga. Po studiu na reálném gymnáziu v Břeclavi se přestěhoval do brněnské metropole. Krátce ve 20 letech byl nasazen v Rakousku jako stavební dělník. Do Brna se po třech rocích vrátil a studoval češtinu a ruštinu na Masarykově univerzitě. Studium však nedokončil, místo toho začal působit v kulturní rubrice brněnského deníku Rovnost. Roku 1954 byl nucen odejít a přešel do literární redakce místního rozhlasu. Roku 1963 se stal šéfredaktorem kulturního časopisu Host do domu, a to až do jeho zakázání v roce 1969. Skácel posléze publikoval v samizdatu. Až v 59 letech mohl básník opět vydávat své sbírky v rámci nakladatelství Blok. V 80. letech spolupracoval také s divadlem. Zemřel roku 1989 ve věku 67 let na plicní emfyzém. Jeho tvorba nadále posmrtně vycházela, vysněné revoluce a státního převratu se Skácel nedočkal. Stylisticky je zařazován mezi velikány meditativní lyriky; v jeho díle se silně inspiruje moravskou kulturou a tradicemi. Rovněž prosazoval jakousi mysterióznost básní, každá báseň by měla obsahovat tajemství. Mezi nejvýznamnější sbírky kromě Kdo pije potmě víno se dále řadí Naděje s bukovými křídly, Smuténka či Metličky. Skácel je dál znám sbírkami drobných próz a poezií pro děti. Mezi jeho současníky, kteří rovněž přispívali do Hosta do domu, byli např. Oldřich Mikulášek či Milan Uhde.

1. 1. Literární druh díla: lyrika

Literární žánr díla: bilancující básnická sbírka meditativní lyriky

Námět díla: Smiřování se se životem, úzkost ze smrti, hledání absolutního ticha, nostalgické a melancholické vzpomínky, bezstarostnost dětství v kontrastu se strastmi dospělosti a stárnutí, návrat k rodnému kraji a čistým morálním hodnotám, pomíjivost a plynutí času.

2. TEMATICKÁ VRSTVA

Děj: Básnická sbírka sestává ze čtyř částí. V úvodu je citát Blaise Pascala „Mohu dát za pravdu jen těm, kdo v úzkostech hledají“, který navozuje tísnivou a úzkostlivou atmosféru. První část s názvem „Zaklínání v předminulém čase“ obsahuje zejména nostalgické verše, kde se básník vrací do svého bezstarostného dětství a zavítává do dávných oblíbených míst v různých ročních obdobích. Tato pasáž rovněž obsahuje pohádkové a andělské motivy. Druhá část „Tratidla“ je daleko více melancholická. Tratidla je neologismus vyjadřující ztracené věci. Autor se smiřuje s plynoucím časem a apaticky se jím nechává odnášet. S existenciálním vyzněním této pasáže se pojí i častý motiv noci, odcizení, beznaděje a hlavně úzkostného ticha (zejména ve smyslu smrti). Třetí část „Na prázdné dlani kamínek“ je samostatnou básní složenou z pravidelných čtyřverší. Básník zde na rozdíl od „Tradidel“ aktivně bojuje s bezvýchodností času a nabádá k morální odpovědnosti vůči přírodě i sobě samým. Poslední částí „Pláč pro Hekubu“ Skácel vstupuje do světa různých historických a literárních postav (např. Teiresiás, Pseudolus, Hamlet, Oidipus. Don Quijot, J. A. Rimbaud, Sancho Panza); v těchto pasážích se objevují zejména motivy souznění se stářím. Básně z této části jsou psány ve stylu prózy ve verších. Básník poměrně přísně dodržuje své čtyřveršové (místy méně veršové) schéma. Absentuje zde jakákoliv interpunkce. Pokud chce autor oddělit dvě nepřímo navazující myšlenky od sebe, často využívá dvojité mezery. V básni „Teiresiás čte zprávu o králi Oidipovi“ je zdůrazněno obtížné luštění Braillova písma Teiresiem oddalováním slov několika mezerami mezi sebou. Básně různě pracují s několika opakujícími motivy – např. „vajíčko, panna, kachny, pole“. Stěžejními motivy jsou ticho a čas. V básních mají různou roli. Verše jsou zejména volné, s častým enjambement, obsahující rýmy libovolně umístěné v básních.