Literární interpretace - Kdo pije potmě víno

Lyrický subjekt: Vypravěčem je sám básník, byť se v „Pláči pro Hekubu“ stylizuje do různých postav z literární historie (Teiresiás, Sancho Panza zbrojnoš, Pseudolus otrok). Skácel v básních vystřídá mnoho různých poloh – popisné, vypravěčské, moralizační, glosující, kritizující atp. Vyprávěcí forma je převážně er- nebo ich-, mnohdy však píše i prostřednictvím jiných osobních zájmen.

Prostředí: Básně se odehrávají na nespočtu míst a v různých, nikdy ne přesně určených časových rovinách. S básníkem zavítáme např. do kláštera v Dolních Kounicích, osady zvané Husle, Théb, různých oblastí Jižní Moravy a dalších přesně neurčených opakujících se míst (zahrada, město, moře, pole, les, školní lavice, …). Čas autor vnímá poněkud rozporuplně, má k němu rozdílný postoj v jednotlivých básních. Představuje pro něho všelijak a pořád se objevující i mizející fenomén, jenž většinou vzbuzuje negativní emoce (strach, úzkost, …).

3. KOMPOZIČNÍ VRSTVA

Dílo jako celek je složeno ze čtyř tematicky různorodých oddílů – tři z nich se skládají z několika básní (na jedné či na dvou stránkách maximálně), jeden z nich je samostatná báseň. Kompozice jednotlivých básní je různorodá. Některé básně mají jakýsi dějový oblouk s překvapivou pointou (zejména poslední oddíl), některé slouží pouze k navození atmosféry nebo k zamyšlení nad různými významy slov. Počet veršů v nich je nepravidelný, rýmová a rytmická stránka rovněž. Výjimkou je třetí oddíl, čili báseň „Na prázdné dlani kamínek“, která má na každé straně rovnoměrně rozmístěnou dvojici čtyřverší.

4. JAZYKOVÁ VRSTVA

Básně jsou psány spisovnou srozumitelnou češtinou. Skladba slov v nich však není tak lehce srozumitelná, častá inverze znásobuje mysterióznost básní či jejich mnohovrstevnatost. To je nejvíce znát na básni „Na prázdné dlani kamínek“, která se liší od veškerých básní mimo jiné i četností kalambúrů (několika významová sousloví) a eufonií ve verších. Autor do básní promítá česká a moravská přísloví (např. „Spolu se provlékáme potmě uchem jehly“, „Někdo má v hrsti holuba A já vrabečka na střeše“) – hlavně ve „Tratidlech“. Aluze na různá literární díla i historické postavy nalezneme zase ve čtvrtém oddíle. Lze najít i pár neologismů (např. stracholam) nebo dialektických pojmenování (např. cérečka). V básních se vyskytuje mnoho figur: epanastrofa (např. „nezabil jsem jelena jelena“), řečnická otázka (např.: „Jak je to dávno co jsme odešli a kolik žízně“), apostrofa (např. „Ó Hirošimo všedních našich dnů“), anafora (např.: Za koho…za koho). Dílo je rovněž bohaté na tropy: zejména přirovnání (např. „jako kameny na hladkých deskách vod“), epiteton ornans (např. „slinných dálkách“), hyperbola (např. „za sedmi řekami“), synestezie (např. „To vnější ticho neváží už nic“), oxymóron (např.: „a němá luna na cimbálek hrá stříbrný nástroj jež nemá strun“), personifikace (např. „světlo váhá“), dysfemismus (např. „oblíže hubu smrt“), eufemismus (např. „Malincí byli Samí prvňáčci“) či metafora (např. „v hrůze netečnosti je ticho závit Růže bez konce“).