macha-maj

Karel Hynek Mácha – Máj

Jedná se o milostnou báseň z počátku 19. století. Kompozicí připomíná hudební skladbu (skládá se z podobných částí - předzpěv apod.). Má vlasteneckou předmluvu, která měla upoutat hlavně nakladatele, aby Máj vydali, jelikož v té době probíhalo národní obrození. Báseň se skládá ze 4 zpěvů a 2 intermezz. Protíná se v ní epická a lyrická část. Básník se ztotožňuje s Vilémovou osobou, hlavně s jeho neštěstím. Odehrává se v okolí hradu Bezděz, Doks a Máchova jezera.

Charakteristika postav:

Jarmila – milující dívka, ale podlehne jinému

Vilém – žárlivý, pomstychtivý (vlastní otec ho vyhnal z domu a ponechal ho osudu), bouří se proti společenským konvencím a soudu (zabíjí svého otce, ale viní společnost, sám se cítí být nevinný), bývá ztotožňován s autorem

Hynek – zamyšlený, depresivní, nevyrovnaný, cítí vinu

Obsah:

1. ZPĚVÚvodem básně je líčení májové krajiny kolem jezera. Začíná zde i epický děj. Jarmila sedí na břehu jezera a vyhlíží svého milého Viléma, který by měl přijet na loďce. Nejdříve spatří na jezeře jen bílý bod (básník jej přirovnává k bílé vodní lilii). Z loďky však vystoupí plavec, který oznámí Jarmile, že Vilém byl uvězněn a bude popraven, protože zabil svého otce, když bránil čest své dívky. Nevěděl, že svůdcem je jeho otec, který ho v mládí vyhnal z domu. Jarmila se v zoufalství utopí v jezeře.

Byl pozdní večer - první máj -večerní máj - byl lásky čas.Hrdliččin zval ku lásce hlas,kde borový zaváněl háj.O lásce šeptal tichý mech;květoucí strom lhal lásky žel,svou lásku slavík růži pěl,růžinu jevil vonný vzdech.

2. ZPĚVZpěv začíná motivem padající hvězdy. Pak nás básník zavádí do vězení, kde je Vilém. Básník zde popisuje chmurné vězení a každé věci vdechne život. Vilém klečí a přemýšlí o svém životě a o svém mládí. Ptá se sám sebe, čím se provinil, že byl uvězněn. Vrací se do dětství a myslí na to, čí vina je větší, jestli otcova, který ho vyhnal nebo jeho, že se nechal strhnout životem a stal se loupežníkem. Jako loupežník pak přijal přezdívku "Strašný lesů pán". Dívá se do krajiny a uvědomuje si její krásu. Slyší lesní rohy a ví, že je už nikdy nebude slyšet. Nevěří, že po smrti něco existuje a lituje, že musí zemřít. Jeho čas mu odměřují kapky, které skapávají ze sloupků. Ve svém zoufalství mluví nahlas a jeho monolog zaslechne strážný, který přistoupí blíže a napjatě poslouchá. Už nikdy se pak neusměje…

Tu k ústům vězně ucho svépřiklonil strážce bázlivé;a jak by lehký větřík vál,vězeň svou pověst šepce dál.A strážný vzdy se níž a nížku vězni kloní - blíž a blíž,až ucho s ústy vězně spojí.Ten šepce tiše - tíš a tíš,až zmlkne - jak by pevně spal.Leč strážný nepohnutě stojí,po tváři se mu slzy rojí,ve srdci jeho strašný žal. -Dlouho tak stojí přimrazen,až sebrav sílu kvapně vstala rychlým krokem spěchá ven.On sice - dokuď ještě žil -co slyšel, nikdy nezjevil,než navždy bledé jeho líceneusmály se nikdy více.