macha-maj

1. INTERMEZZOSbor duchů se připravuje na přijetí nového odsouzence na popravišti. Sundávají starou lebku (duch posledního zemřelého hlídá popraviště, dokud ho nenahradí další) a ptají se přírody, co dá Vilémovi k pohřbu. Zvířata i rostliny, mraky i vítr slíbí, že mu obstarají hudbu, smuteční závoje i rakev.

Žáby z bažiny"My odbudem pohřební zpěv."Vichr po jezeru"Pohřební hudbu vichr má."Noc"Já černá roucha doručím."Padající rosa"A já vám slzy zapůjčím."

3. ZPĚVZačíná obrazem probouzející se májové přírody. Lidé spěchají na popravu. Ptáci zpívají a mladí slaví máj. Zločinec je vyveden, modlí se, naposled se dívá na kraj, kde žil. Posílá po větru a obláčkách pozdrav své matce – zemi. Potom odchází na popraviště, kde už čeká kat. Vilémovi je useknuta hlava a tělo je vpleteno do kola a lámáno, hlava je pak napíchnuta na kůl.

"Ach zemi krásnou, zemi milovanou,kolébku mou i hrob můj, matku mou,vlast jedinou i v dědictví mi danou,širou tu zemi, zemi jedinou!"

Básník nás přivádí k loupežníkům, kteří truchlí nad Vilémovou smrtí.

"Večerních co krajin pění.tichý šepot - tiché lkání -nepohnutým kolem plynul,tichý šepot bez přestání:Vůdce zhynul! - vůdce zhynul!"

4. ZPĚVDo děje vstupuje sám autor. Projíždí kolem popraviště do hostince. Hostinský mu vypráví Vilémův příběh. Básník odjede, ale tento příběh ho táhne zpět. Vrátí se sem po letech a zastaví se u popraviště, kde je Vilémova lebka. Zdá se mu jako by plakala nad ztraceným mládím (v očních důlcích má kapky rosy), které se nedá nikdy vrátit. Básník přemýšlí o svém životě. Uvědomuje si, že o své budoucnosti nic neví a do dětství, kam by se chtěl vrátit, se už nikdy nevrátí. Je z toho velice nešťastný a proto svůj osud přirovnává k osudu Vilémovu. Dokonce se zde ztotožňuje s Vilémem, což nám jasně dokládají verše:

"Je pozdní večer - druhý máj -večerní máj - je lásky čas,hrdliččin zve ku lásce hlas:"Viléme! Viléme!! Viléme!!!"

Hlavní myšlenka díla:

Básník vyjadřuje touto básní své myšlenky a city. Opěvuje v ní přírodu; jeho příroda je překrásná, plná mládí a života. Každá věc má určité vlastnosti, nic u něho není v klidu. Motto Máje zní: "Dalekáť cesta má! Marné volání!" Jasně vyjadřuje autorův postoj k životu. Mácha touží po lásce a volnosti, ale zároveň pochybuje o tom, že je to ve skutečnosti možné. Protikladem krásné přírody je ostrá kritika tehdejší společnosti (rozvrácenost rodiny, lhostejnost k osudu).

Umělecké a kompoziční prostředky:

Objevují se zde mnohé básnické prvky, je použito hlavně básnické prózy a jazyka tehdejší doby. Rýmy jsou střídavé, obkročné a sdružené, převážně pětistopý jamb a trochej.