Jan Neruda -Povídky malostranské

Jan Neruda: Povídky malostranské

Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku

Dne 16. února roku tisíc osm set čtyřicet a ještě několik otevřel pan Vorel svůj krupařský krám u Zeleného anděla. – „Du Poldi, hörst," pravila paní setníkova v patře nad námi ku své slečně dceři, která šla právě do trhu a byla již venku na chodbě, „krupici kup tady u toho nového, můžem to zkusit."

Mnohý lehkovážný sobě snad pomyslí, že odevření nového krupařského krámu nebylo ani tak zvláštní událostí. Ale takovému bych řekl jen: „Ty nebohý!" nebo bych docela jen pokrčil ramenama a neřekl ničeho. Tenkrát, když venkovan snad po dvacet let nebyl v Praze a pak Strahovskou branou přišel až do Ostruhové ulice, byl zde kupec na témž rohu jako před dvaceti lety, pekař pod tímž štítem a hokynář v tomtéž domě. Tenkrát mělo vše svoje místo určené, zařídit najednou krupařství tam, kde bylo například dřív kupectví, patřilo mezi věci tak hloupé, že na to nikdo ani nepomyslil. Krám se dědil z otce na syna, a přešel-li někdy přece na nějakého přistěhovalce z Prahy neb z venkova, nedívali se domorodci na tohoto příliš cize, neboť se byl jaksi podrobil navyklému pořádku jejich a nepletl je novotami. Ale on pan Vorel byl nejen člověk naprosto cizí, nýbrž zřídil si krupařský krám v domě U zeleného anděla, kde předtím přece jaktěživ nebyl krám žádný, a dal kvůli tomu také prolomit zeď přízemního bytu ven do ulice! Tam bývalo vždy jen obloukové okno a u toho sedala od rána do večera paní Staňková před modlitební knihou se zeleným stínidlem na očích, a každý, kdo šel kolem, mohl ji vidět. Stařičkou vdovu odvezli před čtvrtrokem do Košíř a teď – nač jen ten krám! Krupař v Ostruhové ulici byl již jeden, arci až zcela dole, ale nač druhého? Tenkráte měli lidé ještě peníze a kupovali si většinou zásoby přímo z mlýna. Snad si myslil pan Vorel: Však ono to půjde! Snad si také myslil samolibě, že je mladý, pěkný chlapík, kulatých tváří, snivě modrých očí, štíhlý jako panna, k tomu svobodný, kuchařičky že tedy přijdou. Ale to jsou samé divné věci.

Bylo tomu právě také tak asi čtvrt roku, co se pan Vorel byl přistěhoval do Ostruhové ulice; přicházel odněkud z venkova. Nevěděli o něm ničeho, než že je synem mlynáře; snad by jim byl sám pověděl víc, a to ochotně, ale neptali se ho. Jevili naproti němu veškerou pýchu domorodců, byl jim cizí. Večer sedal v Žlutém domku při džbánku piva, na rohu stolku vedle kamen sám a sám. Ostatní sobě ho ani nevšímali, ledaže kývli hlavou, když pozdravil. Kdo přišel pozděj než on, podíval se na něj, jako by tu ten cizí člověk seděl dnes poprvé; přišel-li on později, stalo se, že hovor utichnul. Ba ani včera si ho nikdo nevšimnul, a byla tu přec tak srdečná slavnost! Slavilť pan Jarmárka, poštovní úřadník, stříbrnou svou svatbu. On byl sice pan Jarmárka posud jen starým mládencem, ale zrovna dne 18. února bylo tomu pětmecítma let, co by se byl bezmála oženil. Nevěsta mu zemřela den před svatbou, pan Jarmárka víc už pak na žádnou ženitbu nemyslel, zůstal své nevěstě věren a mínil to včera s tou stříbrnou svatbou zcela doopravdy. Také ostatní sousedé, samí dobře lidé, neviděli v tom pranic zvláštního, a když pak na konec obyčejné denní pitky vyndal pan Jarmárka tři láhve mělnického, připíjeli si upřímně. Sklenky kolovaly – paní hospodská měla v celé zásobě své jen dvě sklenky vinní –, ale žádná nezavadila o pana Vorla. A přec měl pan Vorel dnes zcela novou pěnovku, kovanou stříbrem, a byl si ji pořídil jen proto, aby vypadal jako soused.