Viewegh Báječná léta pod psa

Román končí krátce po revoluci v roce 1989. Život rodiny se začíná vracet do normálu. Všichni si začínají užívat demokracie a znovunabyté svobody. Kvidův otec získal práci na ministerstvu a sám Kvido vydal roku 1991 svou první knihu – Báječná léta pod psa.

• určení smyslu díla

Román ukazuje, jak v době komunismu vzdělání nic neznamenalo – vysokoškolák se stal vrátným. Přesto je na dobu nahlíženo s humorem – člověk by neměl být skeptický.

• pravděpodobný adresát

Lidé, kteří zažili dobu komunismu, nebo ti, kteří ji chtějí poznat.

• zařazení knihy do kontextu celého autorova díla

Knihu Viewegh napsal v porevolučním období, tedy v době, kdy by mu už nehrozil žádný postih za hanění komunistického režimu a ukazování na problémy z popisované doby.

• tematicky podobné dílo

Petr Šabach – Občanský průkaz: zobrazení doby komunismu humornou formou, hlavním hrdinou je dospívající kluk

• porovnání s filmovou verzí nebo dramatizací

Kniha se mi velice líbila, četla jsem ji asi 4 x. V žádné části knihy se mi nestalo, že by mě přestávala bavit, občas se stávalo, že jsem dokázala přečíst najednou i půl knihy. Kniha byla i filmově zpracovaná, a pokud by měl někdo zájem spíše o film, tak bych mu doporučila, aby si udělal čas a přečetl si knížku, protože film je oproti knížce docela „odfláknutý“ a dost věcí tam chybí.

• Úryvek k rozboru

„Vstaňte děti!“ zvolala soudružka učitelka Jelínková, když se její kolegyně z druhého stupně objevila ve dveřích třídy.

„Sedněte si, děti“, usmála se soudružka učitelka Šperková. „Přišla jsem si poslechnout, jak pěkně čtete.“

Když se Kvido dostal jakoby náhodou také na řadu, čekaly ho tři krátké věty o kuličce zeleného hrášku. Imituje bezděky Vladimíra Šmerala v roli Pia XII., soustředěně je přečetl.

Obě učitelky na sebe pohlédly.

„Nechtěl bys s většími dětmi recitovat pěkné básničky?“ zeptala se soudružka učitelka Šperková Kvida.

„Popravdě řečeno, nevím,“ řekl Kvido. „Je to koneckonců jen reprodukční umění. Asi bych raději zkusil napsat něco vlastního.“

„Psát bys mohl i tak, po vystoupeních,“ řekla soudružka učitelka Šperková překvapeně. Leccos už o Kvidovi slyšela, ale bezprostřední setkání s ním – to bylo přece jen něco jiného.

„Nevím,“ řekl Kvido. „Nechám si to ještě projít hlavou.“

„No,“ řekla učitelka Šperková trochu upjatě, „dobře.“

Její kolegyně na ni však spiklenecky zamrkala.

„Mohli byste recitovat společně s Jaruškou,“ navrhla Kvidovi. „Jaruška taky moc hezky čte.“

Kvidův zájem o recitaci – jak učitelka správně předpokládala – o poznání stoupl.

„Třeba by nechtěla,“ řekl.

„Jakpak že ne!“ smála se učitelka, rozradostněná svým pedagogickým úspěchem. „Jaruško, pojď sem!“

• atmosféra úryvku