Vypravování - rozum a cit

ROZUM A CIT

Tak zase na další noční směnu. V dálce již vidím přijíždět autobus. Chci spát, ale určitě nebudu. Budu myslet na ni. Večer se dozvím, jak si promyslela moji nabídku. Jak dlouho ji vlastně znám? Ani nevím, ale na první setkání nezapomenu.

Jmenuji se Petr, je mi 35 let, jsem svobodný a pracuji jako lékař na pohotovosti. Jediný problém tady je nedostatek personálu. Sestřiček je málo, většina uteče k lépe placené práci. Ale asi před rokem jsem čekal na dalšího pacienta, ale přišla vrchní sestra a přivedla novou posilu. „Doktore? Chci Vám představit paní Veroniku. Je to nová sestra. Právě se vrací po mateřské dovolené. Vše jsem ji vysvětlila, zbytek je na Vás.“ Byla krásná, asi tak 25 let, menší a štíhlá.

Celou směnu jsme si podívali. Dozvěděl jsem se, že má 2 děti, psa a malý byt. Bohužel s manželem prožívá menší krizi, a tak raději přerušila mateřskou a šla do práce.

Zjistil jsem, že máme hodně společného. Stali se z nás skvělí kolegové, za pár měsíců dokonce i milenci. Ten rok hrozně utekl. Výlety, kina a večeře. To je jen zlomek toho, co jsme za ten rok prožili. Já se do ní bláznivě zamiloval a dal jsem ji nabídku, jestli nechce opustit manžela a začít žít se mnou.

Autobus přijel, já vystoupil a viděl čekající Veroniku. Než jsem stihl cokoliv říct, řekla „Je mi to líto, musíme se rozejít. Zůstanu s rodinou. Nechala jsem se přeložit jinam. Nezlob se!“

Velmi zklamaný jsem pouze stačil říct, „ale já tě miluji...“

VÝCHOZÍ TEXT

„Já tebe taky. Od svého manžela a od dětí ale nikdy neodejdu. Nemůžu. Nechci.” Smutně se na mě usmála a zmizela za rohem. Pak už jsem ji nikdy neviděl.

Zjistil jsem, že máme hodně společného. Stali se z nás skvělí kolegové, za pár měsíců dokonce i milenci. Ten rok hrozně utekl. Výlety, kina a večeře. To je jen zlomek toho, co jsme za ten rok prožili. Já se do ní bláznivě zamiloval a dal jsem ji nabídku, jestli nechce opustit manžela a začít žít se mnou.