12.Smrt v Benátkách

Charakteristika hlavních postav

Gustav von Aschenbach – osamělý, vnitřně nespokojený člověk, starší spisovatel, samotář

Tadzio – mladý polský chlapec, Gustav ho bere jako Boha

Prostředí, doba

Prostředí – Benátky

Doba – 1913

Jazyk, příklad

Jazyk – velmi bohatý a rozmanitý, dlouhá rozsáhlá souvětí, příběh je vyprávěn vypravěčem v 3. os. j. č., jehož prostřednictvím nahlížíme do Aschenbachova nitra: jeho dojmů, citů a úvah. Tam, kde se setkáváme s nepřerušovaným proudem Aschenbachových reflexí, přetavených do objektivizující er-formy, přepíná styl novely do esejistické či, přesněji, do esejizující polohy. Objevuje se minimum dialogů, hlavní důraz je kladen na introspektivní analýzu jevů. Dominuje stylová rovina objektivního vypravěče. Kromě složité struktury je ale jazyk srozumitelný a stejně jako novela velmi zajímavý.

Příklad - Ten, kdo tento úsměv přijal, odkvapil s ním jako s nějakým osudným darem. Byl tak hluboce otřesen, že musel prchnout ze světla terasy a zahrady před hotelem a spěšnými kroky zamířit do zadního parku, do tmy. Z úst mu unikla podivně rozhořčená a něžná výstraha: "Takhle se nesmíš usmívat! Slyšíš, takhle se na nikoho nesmíme usmívat!" Klesl na lavičku a všecek bez sebe vdechoval vůni nočních rostlin. Opřel se o opěradlo lavičky, svěsil paže, a přemožen a obléván hrůzou, zašeptal tradiční formuli touhy - formuli v tomto případě nemožnou, absurdní, zavrženíhodnou, směšnou, a přesto i v tomto případě ještě posvátnou, úctyhodnou: "Miluji tě!"

S údivem zpozoroval Aschenbach, že hoch je dokonale krásný. Jeho tvář, bledá a půvabně uzavřená, lemovaná kadeřemi medové barvy, s rovným nosem, líbeznými ústy, s výrazem spanilé a božské vážnosti, připomínala řecké sochy z nejušlechtilejší doby a měla při nejčistší dokonalosti tvaru přece tak neopakovatelně osobní půvab. Až se Aschenbachovi při pohledu, na něho zdálo, že ještě nikdy ani v přírodě, ani ve výtvarném umění nespatřil nic tak zdařilého.

Myšlenka díla

Spisovatel byl velmi úspěšný, ale žil svým duchovním životem a zapomněl, co to je opravdový život. Opravdovému životu se ale nedokázal ubránit, podlehl hlubokému citu, což mu způsobilo smrt.

Hlavní motiv

Hlavním motivem je rozpor Aschenbachova skutečného života se snovým světem, který si vytvořil ve svých knihách. Ač by se na první pohled mohlo zdát, že spisovatel má vše, co je zapotřebí ke spokojenému životu - slávu, uznání, kariéru, peníze, kreativní práci - přece jen dosáhl rovnováhy pouze ve svých knihách, nikoliv ve svém soukromém životě. Osamělý a stárnoucí muž nemá kromě práce nic, na čem by lpěl, a proto se tak lehce a neodvratně připoutal k polskému chlapci, ke kterému připodobňuje mýtické postavy jako Hyacinta, Erose nebo Narcise.