Bereme,co je_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – Vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Věra Nosková

Bereme, co je

Výňatek

Umělecký text

Kráčím vedle mamičky mého otce, která nám ovšem podobná není, má trochu vykulené, bledé oči, je tělnatá a malá. Sukně s vrstvami spodniček jí dosahuje jen do půlky kolen, zdobí ji šněrování, knoflíčky, nabírání, kraječky, sundává si z hlavy, s povzdechem, že je bars horúco, černý, šedobíle květovaný šátek. Na hlavě má stočený cop jako korunku, jako spícího hada. Had má sytě hnědou barvu se stříbrným krumplováním. Konečně se proberu z toho bděného snu a dokážu ji spontánně obejmout. Babičko, jsem tak ráda…, nedopovím a obě zaslzíme, jak jinak, je to jako ve filmu a vnitřní skřet, otřesen tou povodní emocí, se mi posmívá: marné je toto pozdní bulení. Měla jsi přijet před rokem, dokud ještě žil.

Vesnice se táhne do kopce, v tomhle kraji je rovinka vzácná, i pole, zahrady a horské louky šplhají vzhůru a jinde zase sestupují, je to kraj, který popohání srdce a učí pracovat s dechem. Domky hledí do ulice úzkými štíty, ale protahují se jako dlouhé štangle dozadu k navazujícím chlívkům podél dvorku s kadibudkou do zahrad se včelíny. Zahrady ústí do políček. Bují na nich bramborová nať, plazí se tykev a po tyčích šplhají fazole. Na plůtcích předzahrádek se suší vyprané běhouny domácí výroby z pestrých proužků. Do centrální ulice ústí nenápadné cesty vyšlapané mezi domky. Z jedné se vynořila drobná žena celá v černém, s vějíři vrásek rámujících šťastný úsměv. Jde zvolna k nám a hltá mě očima. Bere mou ruku do horkých malých dlaní a očima se dorozumívá s babičkou. Julča, je to Pavla, hej? Julie přikyvuje. A ženin hřejivý pohled mě zalévá do teplého vosku. To je teta Zuzka, vieš? Viem. Neboť mi naskočí obraz nočního obýváku s vídeňskou babičkou šedivou dlouhým bděním, podává mi dopis od jakési Zuzky o otcově třídenním umírání, vdechuju s námahou řídký vzduch v kleci s drátěným Švejkem, babiččina ruka se chvěje a z cizího písma jde strach…

Suneme se do nekonečného vrchu dál a výš a z domků a postranních cest vybíhají další ženy jako černí pavoučci, kteří čekali na kořist. Dotkla jsem se jejich sítě a ony se ke mně dychtivě sbíhají, objímají mě, líbají a znovu a znovu potvrzují mou podobu s otcem. Začínám chápat, že Jano byl oblíben, ba dokonce milován. Náš průvod sílí, roste, ženy podobné plačkám z filmu Řek Zorba švitoří měkkým východoslovenským nářečím, téměř jim nerozumím, ale obalují mě důvěrnou mateřskou něhou jako medem, bzučí, jejich řeč zpívá v neobvyklých melodiích, berou mě za ruce a dělají mi suchými teplými prsty na čele křížky, tu se k nim pokaždé sehnu, aby na mě dosáhly, neboť jsou maličké, udřené, umenšené předčasným stářím. Na samém vrchu nad vesnicí je cintorín, cíl našeho průvodu. Ženy mě dovedly k hrobu bez náhrobní desky, jen s křížem stlučeným ze dvou kůlů.