Canterburské povídky_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Geoffrey Chaucer

Canterburské povídky

Výňatek

Umělecký text

Dlouho jsme se nerozmýšleli a vyzvali ho, aby nám řekl, oč běží.

„Běží o to, že pro ukrácení cesty by měl každý z vás, milí pánové, vyprávět dvě povídky, jednu cestou do Canterbury a druhou, až se budeme vracet. A ten, kdo si povede nejlíp, to znamená, kdo poví nejhezčí povídku, dostane po návratu z Canterbury tady v té hospodě, kde sedíte, večeři na účet všech ostatních. Já totiž, aby se vám jelo veseleji, pojedu s vámi a budu vám vůdcem. A kdo bude odmlouvat mým příkazům, zaplatí všechno, co po cestě utratíme. Jestli jste svolní, řekněte to rovnou.“

S radostí jsme na to přistoupili: požádali jsme ho, aby nám byl vůdcem a rozhodčím povídek a aby stanovil cenu večeře. Slíbili jsme mu ve všem poslušnost. Pak přišlo na stůl znovu víno, napili jsme se a šli jsme rovnou spát.

Příštího rána, když se rozednilo, hospodský vstal a všem nám uvařil. Pak nás shromáždil do houfu a poodjeli jsme k potoku svatého Tomáše. Tam náš hospodský zarazil koně a řekl: „Poslouchejte mě, pánové. Víte, co se teď patří. Rozhodněme se tedy, kdo bude vypravovat první. A pamatujte, kdo se zprotiví mému rozhodnutí, zaplatí všechno, co cestou utratíme. Než pojedeme dál, táhněme los. Začíná ten, kdo si vytáhne nejkratší. Pojďte, milý pane rytíři, vytáhněte si, tak poroučím. Jen blíž, paní převorko, a vy, pane kleriku, odložte knihu, a směle do toho. Každý si rychle vezměte.“

Všichni si vytáhli los, a abych to zkrátil, nejkratší připadl na rytíře, což nás všechny potěšilo, měl totiž podle svého slibu a podle dohody, o níž jste slyšeli, vyprávět první povídku. Když ten dobrý muž viděl, jak se věci mají, pamětliv svého slova řekl:

„Když už mám hru začít, budiž ten los vítán ve jménu Páně. Pojeďte a poslyšte mou povídku.“

Nato jsme vyjeli dále a rytíř začal v dobré pohodě svou povídku těmito slovy:

Neumělecký text

Přes půlšesta století okouzlují Canterburské povídky stále nové generace čtenářů svým rozmarným i patetickým obrazem středověkého života. Střídají se tu šprýmy, pohádkové fantazie, milostné příběhy i zbožné legendy jako v řadě jiných středověkých sbírek vyprávění. Co však odlišuje Canterburské povídky od jiných souborů, to je jedinečné umění vyprávěčovo. Básník Chaucer nejen vybrousil každý z tradičních příběhů, aby v jeho podání zářil jako drahokam, ale vložil do své knihy i šibalsky stylizovaný vlastní portrét. Zvěčnil tak nejen své umění, ale i svou osobu. Pojal totiž šťastnou myšlenkou spojit povídky rámcovým vyprávěním a vložit je jednotlivě do úst poutníků, účastnících se několikadenní pouti z Londýna k hrobu svatého Tomáše Becketa v katedrále městečka Canterbury. Vylíčením postupu cesty i charakteru poutníků zdařil se autorovi jadrný obrázek tehdejšího života. Mezi poutníky humorné zařadil i sebe a učinil se kronikářem celé pouti. Každá povídka je tedy stylizována s dvojím odstupem: Chaucer vypráví, že poutníci vyprávějí, a mezi jejich povídky vkládá popis a slovní půtky poutníků. Dělá to tak přirozeně, že nás málem nenapadá hledat v té samozřejmosti velkou dovednost a umělecký záměr. Canterburské povídky, přestože nejsou dokončeny, patří k nejskvělejším, nejvíce prokomponovaným, nejvýraznějším slovesným dílům evropského středověku; poprvé v dějinách anglické literatury vystupuje vyhraněná a uvědomělá autorská individualita. A v měřítku světovém staví se Chaucer po bok Dantovi, autorovi tak protichůdnému; vesmírnou vznešenost Dantovu doplňuje Chaucer šťavnatou a smírnou pozemskostí. Chaucer totiž aspoň něco z Danta znal a úmyslně v rané skladbě přetvořil dantovský citát k obrazu své povahy a svých cílů.