Divá Bára

Možná proto, že jí chyběl ženský vzor, nebo že trávila všechen čas v přírodě, byla Bára úplně jiná než ostatní dívky. Žádná z dívek a málokterý z chlapců byl silnější než ona. Mimo velké síly měla také velkou odvahu a ničeho se nebála. Bouřka ani vesnické povídačky o strašidlech ji nemohly postrašit. Také se neparádila jako ostatní dívky. Byla docela jako chlapec. Lidem se její odlišnost nelíbila a začali se jí různě posmívat. Vzpomněli si na Polednici a říkali jí Divá Bára. Často se jí smáli pro její velké, prý "buličí" oči. Nejprve ji to všechno trápilo, Jakub jí ale vysvětlil, že lidé jsou hloupí a neví, jaká skutečně je. Bára tedy přijímala všechny pošklebky statečně a zvykla si na ně.

Lidí, kteří by Báru dobře poznali a měli ji rádi, bylo velmi málo, většina se k ní otáčela zády. Jedním z těch, co to s Bárou mysleli dobře, byla Elška, dcera panny Pepinky a neteř pana faráře. Často spolu s Bárou chodili na faru a hrály si nebo povídaly. Na faře byla Bára vítána, ale jinak tomu bylo u kostelníkových, kde bydlil další její kamarád Jozífek. Jozífek měl Báru rád, ale jeho rodiče, zvláště pak matka, nikoliv.
Kromě Jozífka a Elšky měla Bára ještě věrného psa Lišaje, kterého měla nadevšecko ráda. Často si spolu všichni hráli různé hry, smáli se a povídali se. Bylo jim všem dobře, ale museli se rozloučit. Jozífka poslali rodiče do školy, aby se z něho stal páter a Elška odjela k nemocné tetě do Prahy. A tak Bára zůstala sama s Lišajem a pásla ovce.

Stále musela na Elšku myslit a často vzpomínala na dětství. Chodila na faru ptát se, jak se Elška má. Panna Pepinka jí četla dopisy, které posílala Elška z Prahy. A tak se Bára jednoho dne dozvěděla, že má teta nového lékaře, jehož rady jí pomohly a uzdravily ji, a že se Elška vrátí domů. Bára tomu byla velmi ráda a těšila se, až přijede. Když Elška skutečně přijela, nemohla ji Bára poznat. V Praze dospěla a ještě zkrásněla, brzy ale poznala, že je stejná jako dřív.

Jednou šly spolu s Bárou házet věnečky do řeky. Byl to zvyk, kterým si děvčata přivolávala ženichy. Hodily je oba nejednou, ale zatímco Elščin odplul po řece, Bářin se zachytil na větvi stromu. Elška se svěřila Báře, že si v Praze našla milého, že je to ten doktor, co uzdravil tetičku a že si spolu píší. Psali si v dopisech od tetičky domluvenými, tajnými hesly, aby o tom panna Pepinka nevěděla. Panna Pepinka se rozhodla najít Elšce ženicha, aniž by věděla o její lásce. Namlouvala jí pana správce. Ten chodil na faru a dvořil se Elšce. Té byl pan správce odporný a svěřila se Báře, že i kdyby milého neměla, přece by ho nechtěla. Bára se rozhodla pomoci Elšce a věda, že je pan správce bojácný, převlékla se za strašidlo...

Pohrozila správci, že jestli ještě přijde na faru na námluvy, je s ním konec. Pan správce ale nešel sám a jeden z mužů, kteří šli s ním, doběhl do vesnice a svolal lidi. Ti se vydali za strašidlem a na břehu řeky našli odhozenou bílou plachtu a Bářinu sukni a velmi se pobouřili. Když je tedy Bára tak nebojácná a znevažuje duchy, musí za trest přečkat noc v kostnici.
Bára se vůbec nebála a nechala se tam v klidu zavřít. Jakub i s Lišajem přišli za ní, protože jim bylo doma smutno a ustlali si před kostnicí.