Elegie_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Jiří Orten

Elegie

Výňatek

Umělecký text

Sedmá

[…]

Ach, odkud vyvěrá to, čím tu odtékáme?

Čí noci probdělé se položily na mé

a rozšířily se, že místo nestačí?

Nalezl jsem svůj pád. A na čem? Na pláči!

Padaly slzy mé, padaly do močálů,

padaly za živé království běd a žalu,

padaly nestoudně, Karino, píši vám,

poproste náhrobek, jejž deštěm omývám,

připadám si jak déšť, jenž prší na váš hrob,

připadám si jak pláč, bez času, bez podob,

píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa,

zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá,

zda zatím neskončil váš nebezpečný věk.

Znám jednu holčičku. Je jako polibek,

jenž ještě schovává se v ústech, nesmí dále,

protahuje se jen na slunci, jež je malé,

nepálí, dává pít: usínat na ňadrech.

Je mladá jako zem. Je lehká jako dech,

jak rané lupení, jak jitro, jako štěstí.

Znám také krásné dny. Kam mne však mohou vésti?

Vy jste to věděla? A víte, Karino?

Znám také velkost žen: čekání matčino,

zda jednou vrátí se k ní její smutný syn.

Znám také svoji zem. Znám radost bez příčin.

Znám věrnost, ano, znám, leč nevím právě, kde je.

Znám náhlá procitnutí z muk a beznaděje –

a je to málo, znát, a je to málo, chtíti,

je málo, zradu znát, když nelze odpustiti.

Smrt mlčí před verši, hle, ještě o tom sním.

Před jakou bouří mlčí? Před čím strašlivým?

Co pochopíme tam? Co se tam nerozpadá?

Co i tam umírá? Co i tam věčně padá?

Milenky? -

Nechtěl jsem, nechtěl jsem nemlčet,

odpusťte Narcisce, odpusťte hřích a svět,

rozsviťte svíčku; tak; a modlete se za zem,

aby ji prosinec nezkrušil příliš mrazem,

aby jí duben dal, co květům náleží,

aby jí byla noc praporem na věži,

jenž vlaje do světla, když nastává čas hvězd,

aby ji milenci chválili za bolest.

Tak mlád, tak krutě mlád a zralý ponejprve,

směji se do krve a pláči kapky krve

a Bohem opuštěn a Boha opustiv

píši vám, Karino, a nevím, zda jsem živ...

Neumělecký text

Orten si ze svých slov činí prostor milosti i zrady. Ten, kdo dává, je současně dáván. Důvěrnost a ztišení se mění v cizotu, ve fičení nicoty, které vymetá iluze, naděje a chvilkové teplo darujícího slova. Chvíle ztišeného rozmlouvání je vždy už obklíčena plíživou absurditou. Být sám je zoufalé, ale stejně zoufalé je být s druhým, tj. se svým budoucím věznitelem. Ani kolektivita přijatého „my“ není v Elegiích pocitem bratrským; i ona pouze vyostřuje otázky a násobí tak žal („Ach, odkud vyvěrá to, čím tu odtékáme?“ 38). Orten rozehrává drama k nevydržení, nepřestajný zápas nadějí a zmarňování. Čemu vůbec věřit? A proč tomu věřit?

„Mám pocit, že pro Věru se mi nedostává slov, že pro ni nemám už nic jiného než bolest, dokavad se nestane zázrak. Možná že se jí brzo stanu nepohodlným se svým fňukáním.“ (Zápis z 29. července 1940). Klíčovými jsou zde slova zázrak a bolest. Ve chvíli samoty a opuštěnosti se zázrak jeví být skutečně tím posledním, co nabízí perspektivu času. Ale ani čas nepředstavuje definitivní spasení, neboť „Čas neléčí, když nechce. Čas je šarlatán“ (37). Tedy už jenom bolest. Té se dostává role posledního sebevykonání, zápalné oběti, kterou „já“ přináší na oltář sebe sama. Rozjitřená Ortenova nervatura proměňuje bolest v nejvlastnější kontakt se světem; to proto, že v žádném jiném pocitu nejsme tak celí. A v žádném jiném pocitu nejsme přítomní v takové úplnosti. Z jiné strany: bolest je výrazem totálního přilnutí, plným zprézentněním toho, kdo je v ní obsažen. Bolest totiž nelze odložit do budoucnosti, ani ji nelze vydolovat z minulosti; bolest je stavem existenciálně plného „teď“. Přičemž Elegie činí z bolesti společného jmenovatele všeho ostatního, pocit, na nějž se převádí vše ostatní.