Faust_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Johann Wolfgang Goethe

Faust

Výňatek

Umělecký text

FAUST

Nejde mi o splnění sladké touhy.

Chci slast, co bolí, závrať, co mnou otřese,

chci sladkost zášti, vzpruhu deprese.

Ubil jsem vědychtivost, věznitelku,

otvírám srdce náporu všech dojmů,

co bylo dáno lidstvu jako celku,

do svého nitra beze zbytku pojmu,

chci znát, v čem nejvýš jde, v čem nejhlouběji,

žít jeho nadějí i beznadějí,

ať celou duší s duší všeho lidstva splynu,

a pak jak lidstvo obrátím se v hlínu.

MEFISTOFELES

Můj žaludek už tisíce let drtí

sousto té tuhé potravy,

věř mi, že do nejdelší smrti

tak starý kvásek člověk nestráví.

To všechno pojmout Bohu jen se daří,

nikdy to nesvedeme my.

Jen on se sluní v nehasnoucí záři,

nás ráčil svrhnout do úplné tmy,

vám noc jen na den rozetmí.

FAUST

Jenže já chci!

MEFISTOFELES

To znělo krásně!

Jedno se ale nezmění:

čas prchá, trvá umění.

Co takhle poučit se z básně?

Získejte přízeň mistra veršotepce,

až svého oře uzdy zprostí,

ať vnukne vaší ctěné lebce

veškeré nejskvělejší ctnosti:

lvích srdcí hněv,

střelhbitost jelena,

rozhoroucněnou jižní krev,

nordická ramena.

Ať objeví vám v té své hloubi,

jak šlechetnost se s falší skloubí,

jak pubertálně bujnou lásku

můžete držet na provázku.

Kdyby nezasahoval jen do snů,

nazvu ho tvůrce mikrokosmu

.

Neumělecký text

Jakmile nazveme poezií slovesnou tvorbu veršovanou, plyne z toho bezděčný předsudek, že všechno ostatní - tedy všechna umělecká slovesná tvorba neveršovaná – je, abychom tak řekli: nepoezie. Že zkrátka to, co je ve verších, je už samo sebou něco zvláštního a mimořádného, něco výjimečného a básnického, kdežto všechno ostatní patří do nižší roviny hodnot.

Této představě nahrává samo užití verše. Každému, kdo sám veršovat neumí, anebo se o to pokoušel jen tu a tam, vnuká dovednost veršovat představu, že to je jakási exkluzívní, výlučná schopnost, že to je v mezích slovesné tvorby dovednost nejvyšší a nejcennější, darovaná jaksi přímo Múzami, prostě veršovaný text působí už sám sebou sugestivně, jeví se jako něco vyššího, mimořádného, inspirovaného. To proto, že v obecné mluvě se tohoto způsobu vyjadřování neužívá. Verše jsme z tohoto bezmála magického důvodu už předem nakloněni vnímat jako nositele významných obsahů, jako schránku inspirovaného poselství.

K umělecké slovesnosti prozaické nemíváme tento apriorní respekt, próza se nám zdá jako něco snadného a málem obyčejného - protože její jazyk vypadá docela tak jako ten, kterého denně užíváme.

Krátce: verše se nám jeví jako výsledek mimořádné schopnosti už předem, kdežto próza si musí náš respekt teprve zasloužit. Je to stejně přirozené - jako vlastně komické. Vždyť verš sám o sobě není než pouze jeden z možných způsobů slovesného výrazu. Verš je jedna z forem práce s jazykem, nic víc.