Hirošima_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

František Hrubín

Hirošima

Výňatek

Umělecký text

Právě to padá

Chci na vás, hvězdy, zpívat oslavu

a zespod jiné výjevy se derou

do šumění mé cesty nebeské,

výjevy člověčiny dotažené

vteřinou pohromy

Aa před první verš Geneze.

Ó hvězdy, mokré hvězdy,

ó bílé luny dipronu,

rozpouštěné na lžičce čaje.

Dům otevřel se celou stěnou,

nemocnou Verunku

obludy hory obstoupily

a z hory na horu se kutálí

veliká mlžná koule.

Už před hodinou začal šestý srpen

devatenáct set pětačtyřicet.

Je jedna hodina a patnáct minut

s půlnoci, přesně (letní čas).

Ó hvězdy, bílé kapky, zrána

blednoucí na střevících mlékařek.

Nemocná pípá: Pít…

pít…

pít…!

A ve vinárně Puritě:

v tu chvíli žena s osladičem

špatného vína upije.

Je záhadná, je nečekaná,

je sestra bludic z Transplutonie.

Ó hvězdy, marno, hvězdy,

zavírám oči a slyším váš svit,

bolestné usyknutí noci pozemské.

Výňatek

Neumělecký text

Aby mohl vyjádřit tento pocit společné odpovědnosti a změněný pohled, sledující nejenom vlastní zážitky, ale i obsáhlé zkušenosti ostatních lidí a celý vesmír, a aby pokaždé mohl rozsvítit alespoň záblesk naděje, začínal Hrubín zkoušet nový typ básně. Hledal formy, které by byly ve své motivické stavbě a ve svém rytmu volnější a tvárlivější. A tak vedle pokračujících písňových strof začal psát větší a velké básně se širokým záběrem, s širokým horizontem. Jedny měly epické jádro, druhé konfrontovaly několik významových rovin (rozdílných časově, místně nebo kulturním kontextem), třetí byly spojeny do cyklů. Jejich verš a strofu stavěl tak, aby vedle sebe, v ukázněně postupujícím proudu obrazů, mohly najít místo nejrůznější skutečnosti – subjektivní zážitek se třeba objeví vedle cizího příběhu, drsný a šedivý detail se třeba vynoří v sousedství velkolepého mýtu. Dramatičnost básní přitom spočívá v tom, že se verše pletivem rozmanitých motivů – často rozporných, světlých i temných – přece jen dostávají ke svému paprsku světla. „Dnes už vím,“ můžeme číst v jednom interview, „ že báseň musí růst ne ze záblesku, před nímž není nic a po němž je tma, ale z takové zkušenosti, která člověka zavalí, až mu dochází dech, a z myšlenky, kterou se z toho zasutí pomalu prodírá ven, na světlo.“ Všechno se napíná k tomu, aby báseň nesoucí těžká břemena života, mohla vyznít jako chvála jeho nesmrtelnosti a krásy.

Jenže než se Hrubínova tvorba dostala k těmto chválám, byla znovu tragicky zasažena. Traumatizující zážitek výbuchu atomové bomby jako by ji nutil nejprve dojít „až na konec strachu“. Z tohoto záměru pak vznikla sbírka Hirošima (1948), celá ve znamení dalekosáhlé katastrofy, kterou se paradoxně počínal poválečný věk, zprvu vysnívaný tolika čistými touhami. Nové verše byly především úzkostné a varující. Pokud si všímaly jednotlivých lidských osudů, líčily prozaicky spíše situace prozaické – bolestné a trapné a zkrušující. A pokud se obracely přímo k osudové chvíli atomové exploze, byly ve své bezmocnosti téměř tragicky zoufalé.