Den zkázy v Britském muzeu_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

David Lodge

Den zkázy v Britském muzeu

Výňatek

Umělecký text

Jak jiný, pomyslel si, musí být život obyčejného, nekatolického rodiče, který má právo se rozhodnout – skutečně rozhodnout, klidně a sám – zda dítě chce, či nechce. Jak jiný než jejich manželský život, který si Adam symbolicky představoval jako maličký, přelidněný, nízký ostrov, obehnaný bortící se hrází, kterou on a jeho žena zoufale a marně vyspravují, s úzkostí pohlížejíce na moře plodnosti, jež na ně ze všech stran doráží. Ne že by si s Barbarou přáli, aby ty tři děti, které přivedli na svět, mohli, kdyby to šlo, zase nějak odčarovat; ale tolerance k novému životu není nekonečně pružná. Její rozpětí má své meze a Adam usoudil, že k těm už došli, aspoň pro dohlednou budoucnost.

Myšlenky se mu stočily, jako už nejednou, k okolnostem, které je do této situace přivedly. Jejich svatba před více než čtyřmi lety byla ukvapená záležitost, uspíšená zprávou, že Adam, který si po skončení studií odsluhoval vojnu, bude odvelen k posádce do Singapuru. Krátce nato dokázal, že je postižen slabostí sluchu, což omezilo jeho službu na posádky tuzemské. Tenkrát z toho měli radost, ale v černých chvílích Adam dodatečně pochyboval, zda to byl opravdu takový zisk. Navzdory tomu, anebo snad právě proto, že byli daleko od sebe – on v Yorkshiru a Barbara u rodičů v Birminghamu – a že spolu mohli být jen v sobotu a v neděli, se jim během jeho prezenční služby podařilo přivést na svět dvě děti.

Vstoupili do manželství s matnými představami o „neplodných dnech“ a nadějeplnou důvěrou v Prozřetelnost, na niž teď bylo Adamovi zatěžko spoléhat. Klárka se narodila devět měsíců po svatbě. Barbara šla tehdy na radu k jednomu katolickému lékaři a ten jí dal jednoduchý matematický vzorec na vypočítání „neplodných dnů“ – tak jednoduchý, že za rok po Kláře se narodil Dominik.

Výňatek

Neumělecký text

Ve svých románech se Lodge projevil především jako skvělý parodista, což jistě souvisí s jeho kritickou profesí: David Lodge umí styl nejrůznějších autorů analyzovat, ale také mistrovsky napodobovat. Parodie se však u Lodge neomezuje jen na vtipnou nápodobu stylů jiných autorů, ale stává se základním stavebním principem jeho prózy a často dokonce jakousi literární psychoterapií. Nejlepším příkladem takového použití parodie je Lodgeův román Den zkázy v Britském muzeu (The British museum Is Falling Down, 1964). David Lodge o něm v interview s Bernardem Bergonzim řekl: „Tato kniha ... je částečně výrazem snahy zažehnat obrovský vliv velkých autorů, který musí pociťovat každý, kdo se literaturou nějakým způsobem zabývá. Je to vlastně jakýsi vtip o mně samém. Hlavní zdroj parodie v této knize spočívá v tom, že její hrdina prožívá literaturu tak silně, že se mu nemůže přihodit nic, co by už někdy nezachytil nějaký mistr moderní prózy... Odpovídá to situaci mladého prozaika, jenž je fascinován a někdy rozladěn skutečností, že všechno již bylo řečeno, a většinou lépe, než to svede on sám... Parodie je románovou technikou, která se tohoto problému může zhostit ironicky.“