Hrad smrti_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Jakub Deml

Hrad smrti

Výňatek

Umělecký text

Jednoho rána totiž, kolem deváté hodiny, zarazilo mne veliké ticho, jemuž nikde nebylo konce. Stál jsem u okna v prvním poschodí, pohlédnu ven a vidím: země jest mrtva! Kdybych jenom viděl, mohl bych se konejšiti, že se stávám obětí sebeklamu, ne-li snu: avšak já to rázem všemi ostatními smysly a veškerou bytostí nezvratně poznal! Co to? Měsíc květen, země pravděpodobně od prvního rozpuku svého mrtva, a já nevěděl! Pravím: od prvního rozpuku, neboť v tuto hodinu nalézám ji v pokročilém už rozkladu. Zdá se, že se stromy zelenají a kvetou, a zdá se, že poletují ptáci a tu a tam chodí ještě lidé, ale právě že se to jen zdá! Každý útvar a každá podoba dosud trvající jest jen škraboškou života, pouze kostýmem hniloby.

[...]

Bylo mi třeba veškerého úsilí ducha i vůle, abych naráz neklesl v nicotu všeobecnou, jíž jsem jako zalit. A jak tu tak stojím, celým již tělem opřen o okno – kolena se mi chvěla, na skráních cítil jsem studeno a pot, který nebyl jako můj vlastní, a pokoušela se o mne závrať – tyto chorobné příznaky, ano, to lze všechno vysvětliti, chcete-li – nikdy však si nevysvětlím, co následovalo: svýma tělesnýma očima spatřil jsem ohromné máry, na ramenou hnusných vln nesené tempem pohřebního ritu z města středem krajiny. Z kruhu mých smyslů vystoupila Chuť a obracejíc se ke svým družkám, pravila jako nováček, jemuž se povedlo první dílo jeho povolání: „Toto tedy jest hořkost?“ –

Výňatek

Neumělecký text

Snažil-li jsem se ukázat některé základní rysy a osobitost Demlova básnického typu ve srovnání s Otokarem Březinou, básníkem-symbolistou, chtěl jsem tím poukázat nejen na Demlovu tvůrčí svébytnost, ale i na jeho osamělost v soudobém českém literárním životě, v němž i po roce 1900 měly stále ještě značnou váhu symbolistické představy o umění, byť často jen a jen v epigonské podobě. A bylo to osamělost o to větší, že nastupující básnická generace, která stála už na pozicích protisymbolistických (F. Šrámek, F. Gellner, V. Dyk, K. Toman a další), nechtěla ve svém anarchistickém buřičství vědět nic o těch pravdách, s nimiž bylo spjato Demlovo kněžství. Jejich vzpoura Demla lákala (měl v tom jistý vzor v osobě J. Floriana).

[...]

Protože byl básník-kněz – mohl přijmout toliko svou samotu jako kříž (v tom je opět podoben obdobnému osamělci české kultury – J. Florianovi), v jehož průsečíku se setkala a zhmotnila existenciální krize člověka, básníka a kněze. Jedině z prožitku této krize mohl vzniknout jakýsi Demlův „apokalyptický realismus“, jak to dokládají vrcholné práce z jeho prvního tvůrčího období Hrad smrti (1912) a Tanec smrti (1914), průběžně vznikající v letech 1908−1914.