Mág_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

John Fowles

Mág

Výňatek

Umělecký text

Conchis si mě naposledy prohlédl. „Za chvíli se vrátí Hermes, aby zamkl.“ Mlčel jsem. „Příležitost jste dostal. Radím vám, abyste se zamyslel nad tím, co ve vás způsobilo, že jste ji promarnil.“

„Jděte k čertu.“

Neřekl ani slovo; jen se mi upřeně zadíval do očí, jako by mě chtěl zhypnotizovat a přimět mě, abych vzal svá slova zpět.

„Myslím to vážně.“

Po chvíli zakroutil pomalu hlavou. „Ještě nevíte, o co vám jde. Ani o co jde mně.“

Tím skončil. Nepochybně tušil, že mu ruku nepodám, a tak jen prošel kolem mě. Na schodech se zastavil a obrátil se.

„Skoro bych zapomněl. Můj sadismus se nevztahuje na váš žaludek. Hermes vám dá s sebou oběd. Už je připravený.“

Než mě napadla vhodná jízlivá poznámka, byl už v půli štěrkové plochy.

„Sendviče s kyanidem?“ zakřičel jsem za ním. On ale šel dál. […]

Znechuceně jsem se otočil. Hermes se mnou vešel dovnitř, dokonce vystoupal po schodech nahoru, ale před dveřmi do mé ložnice mě opustil. Jakmile jsem vstoupil do pokoje, zjistil jsem, že mi tam nechali dárek na rozloučenou. Na polštáři ležela obálka napěchovaná řeckými bankovkami. Přepočítal jsem je: bylo to celkem dvacet milionů drachem. I přes tehdejší vysokou inflaci to dělalo hodně přes dvě stě liber, což bylo víc než třetina mého ročního platu. Došlo mi, proč stařík před odjezdem zašel ještě nahoru. Dostal jsem vztek: těmi penězi mi jasně naznačil, že i já jsem na prodej, a nasadil tak všemu ponižování korunu. […]

Abych si zachoval alespoň zdání důstojnosti, došel jsem až ke schodům vedoucím napříč roklí krokem. Pak jsem se ale už neudržel: seběhl jsem rychle dolů a na druhé straně rokle vyspurtoval nahoru. Socha Poseidona stála na svém místě zalitá sluncem, ale tentokrát jako by jí do majestátnosti cosi chybělo. Na jedné z napřažených paží byla zavěšena podomácku vyrobená papírová cedule a třepotala se ve větru jako zapomenutý kus prádla na šňůře. Byla na ní jenom ruka, ale ta ruka ukazovala skrz stromy směrem k útesům. Prodral jsem se křovím a zamířil dolů do borového lesa.

Výňatek

Neumělecký text

Spisovatelé vesměs neradi prozrazují, které z jejich niterných prožitků ovlivnily jejich dílo, a ani já nejsem v tomto ohledu výjimkou. Tyto prožitky ostatně s vnějším časem a děním souvisejí jen zřídka. Můj Fraxos ( „oplocený“ ostrov) je ale skutečný řecký ostrov Spetsai, kde jsem v letech 1951-52 učil na soukromé internátní škole. […]

Řecko tehdy svou atmosférou dojemně připomínalo jedinou vesnici. Ostrov Spetsai, krom jeho menší, osídlené části, skutečně obývali duchové, třebaže prchavější – a mnohem krásnější – než ti, které jsem vytvořil já. Chvíle ticha v tamějších borových lesích byly neskutečně tajemné, zcela odlišné od tichosti prožívané kdekoli jinde; podobaly se věčně nepopsané stránce čekající na první poznámku či slovo. Člověk tu míval prazvláštní pocit bezčasí a přítomnosti vznikajícího mýtu. Nikde nebylo méně pravděpodobné, že se něco stane, a přece tu dění vždy jaksi viselo ve vzduchu. Genius loci opravdu velmi připomínal atmosféru Mallarmého nejlepších básní o neviděném letu, o slovech selhávajících před dosažením nevýslovného. Je nesnadé vyjádřit význam tohoto prožitku pro mě jako spisovatele. Prostoupil mnou a poznamenal mě mnohem hlouběji než kterákoli jiná z mých společenštějších a tělesnějších vzpomínek na ono místo. Věděl jsem už, že v mnoha ohledech zůstanu vyděděncem anglické společnosti, ale romanopisec musí podstupovat ještě niternější vyhnanství. […]