Martin Eden_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Jack London

Martin Eden

Výňatek

Umělecký text

Venku na prostorných verandách hotelu posedávali muži i ženy oblečení do chladivého bílého prádla a usrkávali ledem chlazené nápoje, snažíce se snižovat svůj krevní oběh. Avšak v prádelně vzduch syčel žárem. Ohromná kamna na žehličky hučela rozžhavená do červena a chvílemi i do běla, zatím co žehličky, létající po vlhké tkanině, vydávaly mračna páry.

[…]

Zbývalo však velmi málo času, aby se mohl podivovat. Všechno Martinovo vědomí se soustřeďovalo na práci. Nepřestajně v činnosti hlavou i rukou, myslící stroj, všechno, co ho dělalo člověkem, věnovalo se zcela obstarávání nutné inteligence stroji. Neměl v hlavě místa na vesmír a na jeho mohutné problémy. Všechny širé a prostorné průduchy jeho mysli byly uzavřeny a neprodyšně zapečetěny. Ozvěnou rozeznělá komora jeho duše byla uzoučkou síní, kuželovitou věží, z níž byly řízeny jeho paže a svaly na ramenou, jeho deset čile chápavých prstů a prudce se pohybující žehlička – se svou pařící se stopou v široce rozmáchlých rázech, přesně tolik rázů a ani o jeden víc, přesně tak daleko s každým rázem a ani o zlomek centimetru dále – spěchající po nekonečných rukávech, bocích, zádech a podolcích a odhazující hotovou košili, aniž se sebeméně pomuchlala, na přijímací rám. A ještě v zlomku okamžiku, jak jeho spěchající duše odhazovala, již opět sahala po další košili. Tak to pokračovalo hodinu za hodinou, zatím co svět venku omdléval pod kalifornským sluncem stojícím nad hlavou. Avšak tady v té přetopené místnosti nebylo žádné omdlévání. Hosté, chladící se na verandách, potřebovali čisté prádlo.

Výňatek

Neumělecký text

Když se Jack vzpamatoval z horečky posledních týdnů a začal pozorně prohlížet loď, zjistil, že byl beznadějně okraden. Vodotěsné komory netěsnily, do nádrže s benzínem vnikala voda, věci ze železa se daly lámat v ruce, pomeranče zmrzly dřív, než se dostaly na palubu, petrolej vytekl na mrkev, dříví na podpal nechytalo, uhlí se sesypalo na hromadu brambor. Zjistil také, že jeho navigátor neumí navigovat, že mechanik nerozumí motorům a kuchař předtím nikdy nevařil. Předchozí věty by mohly dát za pravdu nactiutrhačným článkům, které Londona prohlašovaly za beznadějně romantického idiota, kdybychom přehlédli Jackovu neúhybnou poctivost a přímost v práci. Jeho chybou byl, že čekal stejnou poctivost i od jiných.

Uprostřed špíny, nebezpečí a zmatku, na palubě lodi, která se mohla kdykoli potopit, začal Jack psát Martina Edena, snad nejlepší svůj román, a to s takovým zaujetím, že v původním rukopise, naškrábaném perem, je jen několik málo oprav.

[…]

Po více než dvou letech toulek na moři přistál 23. července 1909 unavený a nemocný Jack znovu v San Franciscu.