Melancholické procházky_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Ivan Blatný

Melancholické procházky

Výňatek

Umělecký text

Petrov je zamlžen a tolikerý dým obetkal jeho sad a jeho štíhlá křídla, drobounký šedý déšť zní z nebeského zřídla a měkce dopadá, zatím co odjíždím.

Jak popelavá síť se snáší na Dornych, na rachot vozíků, na nehostinné střechy, na pusté hotely, na domy bez útěchy, na tmavé kořalny, ze kterých páchne líh.

Kamenný svatý spí a neruší mu sen nad uschlou kyticí Ponávka s vlaštovkami. Vše mizí v soumraku, když jdete někdy sami procházkou po po Mlýnské kol malých kaváren.

A přece miluji ty staré kulisy, jež vidím z vagonu na mostě přes Koliště: dřevěné pavlače, hospůdku, pařeniště a všude na plotech omšelé nápisy.

Jako bych zvolna šel Svitavskou ulicí a viděl před sebou světélko semaforu a slyšel stěkat psy ze zahrádek a dvorů na tebe, měsíci, na tebe, měsíci.

Asi šest komínů, z nich čtyři dýmají, od řeky vane chlad a zdá se růžověti. Pletivo kolejí, pár hrajících si dětí, poslední rybáři na jejím okraji.

Neumělecký text

Druhá sbírka Ivana Blatného vyšla v roce 1941, tedy v době, kdy mu bylo dvaadvacet let. Srovnáváme-li ji opovážlivě hned a bez úvodu s pozdními texty, vydanými v roce 1987 pod názvem Pomocná škola Bixley (Sixty-Eight Publishers, 1987, editorem byl Antonín Brousek), vidíme autora poeticky skokově odlišného, ale v jednom přece snadno rozpoznatelného: v pozornosti k detailu.

Častým a tolerovaným „přečinem“ básníků je fixace na sebe samé; svět je jim prostředkem k nalezení nových úhlů pohledu na vlastní, důležitější a centrální svět prožitků. Samozřejmě i mladý Ivan Blatný, později bojující s obtížnou duševní chorobou, viděl a soudil svět skrze vlastní prožívání. V textu je ale především patrné něco jiného – ochota dívat se, pečlivě zaznamenávat okolní dění a vycedit z něj detaily, určující momenty, a ve výsledku tedy tvarovat citlivě podrobný obraz města, které Ivan Blatný miloval, narodil se v něm a jemuž v Melancholických procházkách složil hold: Brnu.

Jak procházíme jednotlivými texty, jako bychom kráčeli v básníkových stopách: můžeme pozorovat různou denní i večerní dobu a různá období roku tak, jak v době Blatného mládí pozměňovala tvář moravské metropole a jejího okolí. Básnický jazyk je maximálně zvukomalebný, vázaný verš promyšlený a občas snad až příliš jemně zdobený snovými metaforami, jako by autor toužil vytvořit líbivé pohlednice. Je ale třeba si uvědomit, že hlásit se k impresionismu se v té době ještě nepokládalo za hřích a mladý básník se tak přibližoval nejen vlastnímu cíli, ale i dobovému vkusu. Ke skutečnému přesycení romantikou ale naštěstí během četby vesměs nedochází, neboť jímavá slova zbavuje možné banality básníkova nepředstíraně skutečná a tíživá melancholie, rozpoznatelná v soustředění na motivy večera, noci, podzimu a především všudypřítomných mlh. Ty zahalují kontury básní do závojů tísně, kterou známe tak dobře a o mnoho civilněji z pozdějších prací.